Kapitola 16

(str. 199 – 204 z knihy "Moving Psychotherapy")

 

 

Práce se sebevražednými klienty1

(pracovní verze)

Albert Pesso

Se souhlasem autora z angličtiny přeložila Zuzana Lebedová

 

Metafory a představy, které používám v tomto článku, mám na paměti, pracuji-li s klienty, kteří mohou být sebevražední, kteří v útlém dětství zažili špatnou výchovu a péči nebo toxický nitroděložní vývoj. Zkušenosti s lidmi rozdílných kultur a národností mě dovedly k přesvědčení, že dále uvedené metafory jsou obecně použitelné a možná dokonce archetypální. Pro mnoho klientů jsou tyto představy na emocionální rovině smysluplné a uvěřitelné. S těmi, kteří nevyznávají tradiční náboženství, zaměňuji pojem bůh za jiný podobný koncept, jako je vesmír, příroda, duch, Buddha, apod. Čtenáři, kteří by byli odrazeni náboženskou terminologií a obrazy, je mohou svobodně zaměnit za vlastní, nesoucí podobný význam.

Základní představy

Než než se narodíme, předtím než existujeme a jsme naživu, jsme v náruči Boha. Tam jsme pevně usazeni a obklopeni blažeností a jednotou, jež poskytuje naprostou radost a bezpečí. Nemůžeme tam zemřít, protože ještě nejsme naživu; nemůžeme být poraněni, protože jsme obklopeni bezpečím a silou; nemůžeme se ztratit, protože ještě nejsme oddělené bytosti.

Abychom, odtrženi od Boha, chtěli žít na jiné – pozemské – rovině, a chtěli být zrozeni do reality, musíme být vedeni s laskavostí, něhou a dobře "chutnajícími" věcmi, srovnatelnými s těmi, které se nacházejí v Boží přítomnosti: nekonečnou láskou, teplem, bezpečím a pocity blaženosti. Proč by jinak duše dítěte chtěla přijít na zem a být naživu, kdyby život nebyl tak atraktivní jako pobývání v nebi s Bohem?

Děloha vytváří dokonalé přemostění nebe se zemí. Poskytuje zkušenost přibližující se co nejvíce té předchozí - být pod ochranou Božské něhy a lásky. Obklopen laskavostí a blízkostí skutečné matky z masa a krve, toužící po dítěti, (jejíž děloha by ve skutečnosti mohla být pozemským ekvivalentem Boha a jež možná poskytuje původní zkušenost, ze které se představa Boha tvoří), duše stěží zaznamená, že už není s Bohem v nebi, ale na zemi.

Po narození dítěte musí náruč, srdce a láskyplné pohledy rodičů zachovat účinek něžného, láskyplného objetí dělohy. Rodiče musí dát dítěti vědět , že Bůh žije také v jejich srdcích, náruči a pohledech – protože ono nepoznalo nic jiného, než lásku, a pokud jí nenalezne a nebude prožívat v životě, bude ji postrádat a toužit vrátit se k Bohu do nebe.

Tyto metafory a představy jsou použitelné v klinické praxi; protože mají-li klienti ve své minulosti špatné zážitky z dělohy či odmítající náruč a srdce rodičů, touží se vrátit opět domů – tam, kde věci byly v pořádku a dobře "chutnaly". Ve svém emocionálním centru vědí, že nejsou na správném místě. Duše vědí, co zakoušely a na co mají po narození právo. Touží po komfortu a potěšení, které bylo – před životem – a bojují o to, aby našly cestu zpátky.

 

Klinická historie

Děti, které byly v raném věku – od jednoho do šesti měsíců – nemocné, a které musely být v nemocnicích, oddělené od svého domova a místa, reagují na tuto okolnost poměrně stereotypním způsobem. Zvláště byla-li nemoc život ohrožující, zdá se, že zkušenost je (jejich duše?) oddělila od těl a zabránila důvěře a vztahování se k rodičům. Jakoby se přiblížily smrti a tím i Bohu, a následkem toho se pak staly méně spojeni a investováni v pozemském životě. Působí dojmem, že jsou vzdáleny a touží po nějakém jiném místě, které je pro ně reálnější, než to, které pro sebe našly na zemi. Takové děti, když dospějí a nepřekonají efekt traumatu, mají tendenci snít a mít fantazie o jiných světech, žít motlitbami k Bohu. Jako dospělí jsou fascinováni tématy jiných světů, odcizeni běžné zkušenosti a vykazují i další známky připoutání k něčemu či někomu jinému než obyčejným žijícím lidem a místům. Mluví o tom, že se nikdy necítí doma, v tělech stejně jako domovech a městech, kde vyrůstali.

Jakoby přechod z náruče Boha do náruče rodičů byl narušen a oni přistáli někde mezi. Nejsou plně v náruči Boha, avšak vždy působí dojmem, že po Něm touží více a jsou Mu blíže, než druhým lidem. Ve své minulosti nikdy nebyli úplně v náruči rodičů, neboť ti je typicky popisují jako vzdálené a neochotné či neschopné nechat je přistoupit blíž a vejít s nimi do intimního vztahu. Touží po intimitě, důvěře a lásce s lidmi, ale zdá se, že nikdy nejsou plně schopni takové kroky uskutečnit.

Během nemoci, kdy je život téměř opustil a bojují o přežití, nenacházejí známý obličej, na který by se obrátili – pouze cizí sestry a často vůbec nikoho. V těchto chvílích se dítě obrátí k něčemu uvnitř sebe či něčemu, co ho přesahuje, co ho může podržet. Takové děti se v dospělosti stanou - dokonce aniž by to vědomě zaznamenaly - extrémně religiosní. Těžko se to rozpozná, nevyrůstá-li osoba v ortodoxním náboženském prostředí. Avšak ptáme-li se dál, tito lidé si obvykle vybaví dlouhá a podstatná životní údobí, kdy se věnovali čemusi jako meditaci, spojení s přírodou či nějaké podobné činnosti, přínášející intenzivní "propojení" s něčím jiným než lidskými bytostmi; což nikdy nebylo lidskými kontakty naplněno.

Píšu zde o lidech a dětech, kteří traumatické okolnosti přežili. Ti ostatní, nenacházejíc při svém boji o přežití dostačující symboly Boha, umožňující jim žití na zemi, jednoduše podlehájí tomu, co je pro ně nutností a svodem - návratu k Bohu. Tyto nešťastné děti umírají.

Dětské vývojové potřeby musí být naplněny postavami vně self. Přežije-li dítě život ohrožující situaci úplně samo a oddělené od rodičů, naučí se příliš brzy být závislé samo na sobě a na vlastních zdrojích. Místo toho, aby to byli ideální rodiče uvnitř něj, kteří ho naučí, jak se vyživovat, podporovat, chránit a limitovat, must inflate the interior outlines of what the ideal parents should behave like, into the very figures themselves. Nemá vnější modely pro internalizaci pozitivních sil. Příliš brzy se stává závislým samo na sobě. Tudíž pak nikdo vně nemá důvěryhodnou, spolehlivou hodnotu. Stává se svým vlastním objektem, svým vlastním pečovatelem, svým vlastním "druhým". Má tendenci nejen směřovat k Bohu, ale též identifikovat se s Ním , nerozlišovat mezi Ním a sebou.

 

Klinický přístup

Je potom složitý úkol navrátit člověka možnosti důvěřovat ostatním, jakožto God-containers. Protože nedojde-li k tomu, nikdy nebude schopen věřit nikomu vně sebe a zůstane odděleným, izolovaným světem samo o sobě – čekající na doslovnou smrt, jež by přinesla pocity propojenosti a společenství.

Je třeba nalézt symboly a představy, ke kterým se dítě obrátilo - ať už to bylo světlo, nebe, měsíc, mraky, voda, či cokoliv dalšího. Pak s nimi dítě, (nyní už dospělý klient), musí vejít ve smysluplný, cathected dialog. Bez těchto symbolů, oživených ve struktuře, klient zůstane vždy vzdálen intimnímu kontaktu. Proto je symbol smrti tak důležitý. Neboť do smrti symbol projikují a doufají v konečný návrat domů, pokoj a propojenost (connectedness).

Sebevražední, depresivní klienti, žijící těžce a mizerně, si nepřejí nic jiného, než konec života; chtějí opět pociťovat radost a potěšení. S koncem života očekávají konec bolesti. Touží po klidu a míru, který čekají po smrti. Už nevěří, že to, po čem tolik touží, může přinést život. Pohybují se směrem od života a hledí ke smrti.

Takovým klientům navrhuji, že akt symbolické smrti v rámci struktury může být způsobem, jak nasměrovat energii, stojící za vědomým přáním sebevraždy, směrem k dobrému terapeutickému východisku. Řeknu jim jasně, že nechci, aby se doslovně zabili a že akt symbolické smrti ve struktuře nechápu jako nácvik, zkoušku před tím, než to udělají ve skutečnosti. Že je nevybízím, aby předstírali, že se zastřelí či oběsí; spíše je žádám, aby se poddali vnitřnímu přání nechat být a být "mrtvý". (Obvykle klienti následující takové impulsy jednoduše nechají těla ochabnout a sklesnout na zem. To je nejbezpečnější, začínají-li v pozici vsedě.) Upozorním je, že při takovém způsobu provedení není symbolický akt zkouškou před doslovnou sebevraždou, ale více symbolickým aktem vzdání se a podlehnutí přání klidu a pokoje. Často mluvím o vlastní víře v život; o tom, že dávám přednost pomoci nalézt jejich vlastní naději v životě a nikoliv posílit přání skutečně zemřít.

Přijetí přání být mrtvý je léčivé samo o sobě. Klient nemusí tyto impulsy skrývat a přitom zažívá, že i s nimi zůstává součástí skupiny. Pouhým popíráním a blokováním sebevražedného přání, pouhým povzbuzováním, vybízením, aby to "vydrželi", terapeuti nemusí mít úspěch - ani v udržení klientů naživu, ani ve zlepšení jejich životního údělu - zvláště je-li sebevražedné přání silné a každodenní pocity extrémně špatné. Je třeba se vrátit k základní důvěře v tělesnou energii, jakožto zdroji léčivé síly, i když se zdá, že energie v těle na vědomé rovině směřuje do náruče doslovné smrti.

Existuje skupina klientů, pro které výše uvedená intervence není použitelná. Někteří klienti se uprostřed struktury náhle obrátí s intenzivním vztekem a nenávistí proti sobě, snaží se poškrábat si obličej či tlouci se do těla. Hlavním impulsem není touha po míru a jednotě, sjednocení, ale vztek a nenávist. Takovým možnost symbolické smrti nenabízím. Jsou plni zuřivosti na někoho jiného, pro což nemají dostatečné limity a proto vše obracejí proti sobě. Rovněž se nenávidí za to, že jsou tak nenávistní a cítí, že jako trest za svoji ohavnost, špatnost si zasluhují smrt. Nabídku možnosti symbolické sebevraždy berou jako důkaz, že terapeut souhlasí, že nejsou hodni života. PS intervence v takovém případě je poskytnout limitující postavy; ty zabrání ranám dopadnout a říkají, že mohou klientovi pomoci zvládnout zlost poskytnutím limitů, takže rány na tělo nedopadnou. (Intervence je detailněji popsána v článku o zneužití – kapitola 14.) Nedoporučuji nabízet možnost symbolické smrti těmto sebenenávistným klientům.

Intervence, kterou nyní předkládám, je vhodná pro klienty, kteří nejsou tolik plni zlosti a viny, ale jsou depresivní a v minulosti ochuzení o uspokojující kontakt s rodičovskými či rodiče-zastupujícími postavami.

Dá-li se těmto klientům svoboda, volba či možnost symbolického umírání, obvykle udělají něco jako "vzdání se" - nebo cokoliv jiného, co si pod umíráním představují. Když "zemřou" - nebo udělají cokoliv, co potřebují, aby se vzdali života, mohou se položit, stočit se na zemi do klubíčka či zabalit se do deky. Všiml jsem si, že ať už zvolí jakýkoliv způsob, tělesná pozice připomíná typicky nitroděložní existenci, ranou mateřskou péči nebo je vyjádřením či symbolem pevného usazení, zakotvení, obklopenosti.

Jak se odevzdají a poddají myšlence, že konečně přestanou lpět na životě, jak se blíží smrti s očekáváním, že tam naleznou konec bolesti, na těle je zjevná dramatická proměna. Radost a úleva je zaplavují přesně tak, jak je nevědomý předpoklad naučil očekávat. Obvykle napjatí a neklidní, ochabnou; dech se ztiší a uvolní; obličeje se prosvětlí prvními rysy uspokojení, úlevy a potěšení.

Během vyjádření symbolického umírání se jako akce v těle uvolní velká energie. Podle zákonitostí PS/P musí za akcí vždy následovat interakce (ENERGIE-AKCE-INTERAKCE jsou první tři kroky Psychomotorického cycle of becoming). Klient je požádán, aby si vybral do role cokoliv, kdekoliv či kohokoliv, co je s nimi nyní, když zemřel – kosmos, Buddhu, prázdnotu, smrt, ducha, Boha atd. Tento PS/P postup učiní jejich symbolickou smrt interaktivní a nikoliv izolovanou a osamocenou záležitostí, čímž poskytne terapeutickou možnost - hovořit s postavou reprezentující místo, kam je zanese smrt.

Když se dostaví pocity úlevy, klienti mohou říkat něco jako:"Konečně klid – taková úleva, tak příjemné", atd. To umožní říci postavě v roli:" Se mnou můžeš cítit klid a úlevu." Tak klient zažije, že úleva je funkcí vztahu a nikoliv důsledkem smrti jako osamělé zkušenosti.

Klienti tak mohou zůstat, jak dlouho chtějí; protože nalezli klid, který dávno vymazali ze své představy o životě. Pouze symbol smrti jim skýtal možnost úlevy a radosti. Pouze tam, uprostřed smrti, očekávají, že okusí bezpečí a lásku. Avšak co je smrt jiného, než aspekt Boha, který dohlíží na co, co není živé - ať už jde o věci mrtvé či neživé? Bůh dohlíží na život i na smrt, neboť On je na obou stranách a není – v běžném slova smyslu - ani mrtvý ani živý.

Zatímco klient setrvává u představy, že zemřel – včetně představy očekávaného věčného bezpečí - tělesně pociťovaná úleva, potěšení a radost, (možná poprvé za velmi dlouhou dobu), je pravděpodobně překvapí. Neboť do této chvíle si mohli myslet, že pro ně jsou podobné pocity doslova mrtvé.

A jak v jednou v těle proudí radost a potěšení ze skutečného života, začnou se zajímat o skutečné žití. Neboť úlohou života je chtít v něm pokračovat, cítit, poznávat a rozumět mu. Nové příjemné pocity dostávají klienty do rozporu: vyberou-li si nyní život, proč by se měl být jiný, než dosud? Nestane se potom někdy opět tak hrozný a temný jako dřív?

V tomto kritickém bodě jim pomáhám s konstrukcí milujícího Boha, který říká něco jako: "Nechám tě zde a nenechám tě vrátit se na zem, dříve než najdu přesně tu správnou matku a otce, do jejichž životů tě umístím." Potom by Bůh, třeba s pomocí andělů, odnesl klienta k ideální matce a umístil do dělohy.

Nebyla-li klientova skutečná matka milující, bude mu zřejmě proti mysli být v jakékoliv ženské děloze; díky zobecnění může vidět všechny ženy jako nemilující a nepečující. V takovém případě, (a pouze má-li zkušenost milujícího otce), lze nabídnout jakousi přestupní stanice na cestě k ideální matce – umístění do scrota ideálního otce, který slíbí, že nebude ejakulovat do té doby, než najde přesně tu správnou ženu. Potom se takoví klienti, ponořeni do představy takového stavu, spokojeně stočí do klubíčka; stejným způsobem, jakým by to mohli udělat v náruči smrti či Boha.

Podobně, umístí-li je Bůh do dělohy ideální matky, může slíbit, že pro něj najde ideálního otce – jako protiváhu vzpomínek na neakceptujícího, neoceňujícího otce skutečného.

Pomalu se takoví klienti rozhodují pro opatrné umístění do milujících životů ideálních rodičů, (v této či následujících strukturách proces pokračuje prozkoumáním a zvládáním negativních zkušeností, které nalezli v časné historii rodiny). Nejprve je ale třeba soustředěné a svědomité zkoumání, protože pár by měl mít vlastnosti co nejpřesnější. Bůh zkoumá s plnou vážností, čímž dává najevo, že klientovi nebude nikdy povoleno dostat se do rukou špatným lidem. Budou vybráni pouze tací, kteří mají božské rysy lásky a péče.

Potěšení, které jim při pátrání poskytovala představa objímajícího a pečujícího Boha, vytváří nový základ pro doslovnou pozemskou existenci. Dobré pocity, které se opět znovu při představě Boha rozproudily, dávají naději, že mohou být zažívány i při představách žijících lidí (ideálních rodičů) – neboť ve skutečnosti jsou to živí lidé, s nimiž se cítí dobře. Není to Bůh, kdo je drží, ale živý, podporu poskytující člen skupiny, v roli klientovy představy Boha.

Pomalu je možné klienty přivést do kontaktu s ideálními rodiči, s představami pevného usazení v děloze ideální matky. Je-li třeba, i spolu s jejich obrazem Boha, oceňujícího a dohlížejícího na to, jak ideální matka v sobě obsáhne a jak začlení, inkorporuje božské kvality. Tak není přerušeno pokračování milujícího objetí Boha, pouze v představách přecházejí od jedné formy lásky ke druhé: od Božské nadpozemské k žijící a pozemské.

Vzhledem k tomu, že klientův skutečný život byl v minulosti bolestný, je třeba návratu od smrti a Boha do života věnovat velkou péči, aby se přitom nezmenšila Boží láska . Protože nařušení či zvrat v kterémkoliv momentu přechodu bude pro klienta známkou toho, že život zůstal nebezpečný a jedinou spolehlivou cestou k míru a pokoji je smrt a doslovný kontakt s Bohem.

Tento typ struktur se nesmí nikdy uspěchat a je zapotřebí vést je s velkou péčí a citlivostí. Terapeut se musí mít neustále na pozoru před nechtěnými zvraty, k nimž může dojít při uvíznutí v neočekáváné pasti – tam, kde je pochybený samotný proces struktury nebo kde je nepřesná a pro klienta problematická akomodace.

Naloží-li se s takovými strukturami správně, mohou vést k procesu obnovení kontaktu se světem lidí. Avšak dokončení celého procesu si může vyžádat struktur několik. Někteří klienti potřebují být více než jednou obklopeni ideální matkou, jiní potřebují vícekrát pobýt s postavami kosmu. Je důležité, aby terapeut proces pozorně sledoval, aby klient nebyl zanechán v zemi nikoho – ani na světě, ani mimo něj – a aby upevňoval už vytvořený slabý kontakt s lidmi.

Tyto myšlenky mně umožňují porozumět a asistovat klientům, kteří mají podstatné spojení s "jiným světem". Ačkoliv jde o těžkou a jemnou, choulostivou práci, považuji jí za obohacující pro všechny zúčastněné - klienta, skupinu, a mě jako terapeuta. Klienti cítí, že někdo rozumí jejich stavu; a tak se důvěra, která se rozvinula ve vztahu, může přenést na akomodující a nabídnuté postupy ve struktuře.