Výběr z kapitoly Alberta Pesso z knihy:

"Užitečnost doteku: průvodce terapiemi zaměřenými na tělo"

("Getting in Touch: A Guide to Body-Centered Therapies")

ed. Christine Caldwell, Theosofické nakladatelství, Wheaton, Illinois, 1999)

Pracovní materiál pro kurz pro supervizory, Remedium, říjen 2002 - překlad J.Čierná.

Několik poznámek z úvodu editorky:

- autoři tohoto terapeutického systému jsou Albert Pesso a Diana Boyden Pesso

- vznik 1961

- je jedním z nejranějších systémů somatické psychologie "druhé generace"

- autoři byli původně tanečníci a zajímali se o vztah pohybu a psychiky, jak u jednotlivce, tak u skupin

- tréninkové programy běží v Norsku, Dánsku, Holandsku, Belgii, Švýcarsku, Německu, USA

- pečlivě a dokonale zformulovali, jak se stane, že onemocníme a jak se můžeme uzdravit. Zaměřili se na to, že vytvářejí zážitkové "struktury" či aktivity, které léčí vývojové deficity z minulosti, jež v současném životě zapříčiňují dysfunkce.

 

 

V předloženém výňatku se budeme věnovat těm vrozeným vývojovým potřebám, které mají být uspokojovány. Podle PBSP si všímáme následujících potřeb:

Potřebujeme:

1. Uspokojit základní vývojové potřeby:

2. Spojit a sjednotit polarity našeho biologického a psychologického bytí:

3. Rozvíjet své vědomí - růst naší subjektivity/objektivity, s dobře rozvinutým vnitřním světem představ a pojmů spolu se silným smyslem pro individuální identitu a Já.

4. Rozvíjet svého "pilota" - silný, aktivní, sebeorganizující a sebeiniciující střed. Souvisí s tím, že zaujmeme své správné místo jako "prezidenti" našich vlastních "spojených států vědomí."

5. Realizovat svou osobní jedinečnost a své možnosti - dospívat, dozrávat a nést do světa vzácné ovoce naší existence.

Nyní proberu každou potřebu poněkud podrobněji:

1. Uspokojit základní vývojové potřeby:

Základní vývojové potřeby místa, péče, podpory, ochrany a hranic můžeme poznat ve 3 stádiích (stupních).

Pro ilustraci těchto stádií použiji jako příklad nejzákladnější potřebu , potřebu místa. Na prvním stupni znamená, že potřebujeme zažít zkušenost, abychom byli doslova uvnitř bezpečného místa, které nám sděluje, že jsme milování, žádáni a kde máme pokoj nebo též prostor, v němž můžeme existovat, chráněni těmi, z nichž jsme stvořeni. Před narozením máme místo uvnitř dělohy a po narození máme místo uvnitř milujícího objetí svých rodičů.

Druhé stádium znamená, že potřebujeme zažít, že jsme metaforicky nebo symbolicky uvnitř milujícího, životadárného místa. Po svém narození pociťujeme radost z toho, že žijeme uvnitř metaforického místa srdcí, životů, upřených pohledů, a co je nejdůležitější, myslí svých rodičů. Zakoušíme - v tom, jak se na nás dívají - že existujeme v jejich představě o nás, uvnitř jejich mysli, obklopeni láskou. Jejich vědomí o nás nám dává schopnost být si vědomi sami sebe.

Po úspěšném dovršení prvních dvou stupňů můžeme vytvářet a zvnitřňovat popsané chování a postoje rodičů, což nám umožní, že se cítíme doslova "doma" uvnitř svého vlastního těla. Můžeme se přeneseně cítit "doma" uvnitř své vlastní mysli, v níž jsme si vytvořili představu sebe sama, jak jsme obklopeni láskou svých rodičů, doplněnou o přiměřenou lásku k sobě samým. V tomto konečném stádiu jsme dosáhli stálý pocit sounáležitosti, takže se můžeme cítit "doma" kdekoliv ve světě, s plným právem k existenci.

V této kapitole nepůjdu do detailů, pokud jde o ostatní základní potřeby, ale musím říct, že pro ně musí být splněny tytéž 3 stupně. Krátce řečeno - musíme být nejdříve doslova nasyceni, podporování, chráněni a limitováni a potom přeneseně nasyceni, podporování, chráněni a limitováni, abychom byli schopni spolehlivě plnit tyto povinnosti sami pro sebe.

Jestliže existují větší nedostatky v uspokojení těch potřeb v doslovném i přeneseném slova smyslu, poškozuje to naši schopnost věřit si (mít sebedůvěru). A dále vzpomínky na situace, které měly za následek neuspokojení potřeb, vedou k deformaci přístupu k prožívání současnosti a snižují naději na naplnění budoucích životních cílů.

2. Spojit a sjednotit polarity našeho biologického a psychologického bytí:

Geneticky jsme ustrojeni tak, abychom plně a vědomě ovládli úplný rozsah svých tělesných a duševních možností. Abychom byli pravdiví vůči integritě svého organismu, musíme zkoumat, objevovat a "přivlastňovat si" žijící bytost, jíž jsme, a musíme se učit hrdosti a ovládnutí všech svých přirozených funkcí. Naši rodiče by v optimální výchově toto úsilí podporovali a nebránili by nám v tom, abychom si uvědomovali všechny části sebe sama.

V optimální výchově bychom neměli potkat takové důvody, které by nás přiměly k tomu, abychom chtěli zničit, odhodit nebo nemilovat ty části sebe sama, které nám připomínají naše rodiče a jejich předky.

Nicméně existuje mnoho rodin, které nejsou tak dobré, ale v nichž se otec nebo matka posmívají svému manželovi/manželce nebo jimi pohrdají a děsí tím své děti, které se identifikují a vypadají jako ten partner. Existuje mnoho prarodičů matky nebo otce, kteří dělají ponižující poznámky o "druhé straně rodiny". Děti, které slyší tuto kritiku, mají sklon odmítnout tu část sebe sama, která pochází ze "špatné" strany rodiny.

Ačkoliv mozek funguje jako jednotný systém, každá hemisféra má své vlastní rysy a funkce. Potřebujeme, aby nás vychovávali v prostředí, které umožňuje nejplnější užití obou hemisfér - obecně nahlížených jako citově-prostorová a rozumově-lineární. Žádná hemisféra by neměla být charakterizována jako "mužská" nebo "ženská". Děti by bez ohledu na svůj rod (gender) neměly pocítit, že užití kterékoliv strany korové kapacity je "mimo hranice".

Některé rodiny a kultury učí děti, že být citový nebo umělecký není "mužné" a berou chlapcům odvahu v tom, aby rozvíjeli nebo zkoušeli tyto schopnosti. Dívky byly dokonce v nedávné době odrazovány od toho, aby byly příliš "inteligentní", jako by jim to bránilo najít dobrého partnera. Takové kulturní a rodinné tlaky vedou k psychologickému umrtvení schopností a omezují nejplnější využití a zkušenost rozumového a citového nadání.

Měli bychom být vychováváni v prostředí, které nám dodává odvahu ke zkoušení postupů všemi způsoby, které umožňuje náš nervový systém. Můžeme postupovat reflexně, můžeme postupovat se zapojením vůle, můžeme postupovat emocionálně. Když děti rostou, experimentují ve hrách a jiných činnostech v celém rozsahu svých schopností. Takové hry některé rodiče otravují nebo zlobí. Možná neradi vidí určité chování a shledávají je nepřijatelným, hrubým, nahánějícím strach apod. Taková sdělení nebo neverbální signály vedou k tomu, že děti potlačují tyto "nepřijatelné" způsoby chování. V extrémním případě možná rodiče dětem nepřímo sdělují: "Některé tvé součásti jsou nepřijatelné, zabiju všechny tyto způsoby jednání a bytí v tvém těle."

Děti jsou přirozeně zvědavé a chtějí užívat a "hrát si" se všemi svými smysly. Dotýkají se všeho, čichají ke všemu, všechno ochutnávají a všechno chtějí vidět a slyšet. Jak často se dětem říká: "Nedotýkej se toho." "Nestrkej do všeho nos." "Vyndej to z pusy." apod. Může to být v zájmu bezpečí nebo pořádku, ale v extrémních případech v tom mohou být vtělena sdělení: "Nehodí se mi, že žiješ, cítíš, existuješ - přestaň být takové zvědavé a živé stvoření."

Máme mnoho různých druhů látek, které vycházejí z otvorů našeho těla. Ty mají organický význam a funkci uchovat život a měly by být akceptovány jako přirozená součást rytmu a krásy života. Ale v mnoha kulturách a rodinných uspořádáních tomu tak není. Děti jsou významně ovlivňovány tím, jak je na ně reagováno a jak je popisováno, když se potí, sliní, jdou jim hleny z nosu, když slzí, když močí a vyprazdňují se.

Když děti dosáhnou puberty, jejich tělo se mění, roste ochlupení nebo se zvětšují části těla. Tyto události musí být přijímány jako normální, bez ponižování nebo posměchu, jinak by to poškodilo jejich budoucí schopnost přijmout tyto projevy přirozenosti a radovat se z nich. Jestliže zažívají, že z nich vycházejí látky jako semeno, výměšky a menstruační krev, musí se s nimi mluvit s úctou a respektem o místě sexuality v životě. Když potom dospějí, mohou se svobodně a radostně účastnit kontinuity lidského rodu.

Ženy mají prsa produkující mléko, když porodí děti. Kojení by bylo normální,

akceptovanou činností, ale ještě dnes čtu v International Herald Tribune v Basileji ve

Švýcarsku, že žena ve Filadelfii byla uvězněna za nesprávné chování při krmení svého dítěte

ve stravovacím koutku. Jasně, potřebujeme rozvinout společnost, která uznává naši

vrozenou přirozenost.

Máme také otvory pro "vstup", které jsou důležité pro udržování individuálního já a

druhu. Náš nos dýchá vzduch, naše ústa přijímají potravu - činnosti podstatné pro trvání

našeho individuálního života. Jestliže děti vykonávají pohyby a zvuky spojené s těmito

funkcemi udržujícími život, měly by být usměrňovány a nemělo by se na ně pohlížet

jako na divné nebo směšné.

Ženy mají vagínu, která je určena pro penis a jeho sperma. Nemělo by se na ně nahlížet

jako na "něco tam dole" (tak jako v agresivním přídomku "Fuck you!") Měly by být ctěny a respektovány kvůli této schopnosti udržující rod a nemělo by se na ně pohlížet jako na méně hodnotné než muže, protože mají ústrojí, které je stvořeno k tomu, aby přijalo sperma a "vydalo" dítě.

Narodili jsme se biologicky buď jako muž, nebo jako žena (příležitostně se vyskytnou některé "smíšené typy", jak nám ukazuje výzkum nedávné doby), ale všichni máme "mužské" nebo "ženské" hormony. To vysvětluje, proč máme všichni "mužské" nebo "ženské" charakteristiky bez ohledu na naše pohlaví. Ať jsme jakéhokoliv pohlaví, žijeme nejlépe, když žijeme tak, jak jsme geneticky určeni. Jenže co když jsme se narodili jako děvče, ale naši rodiče chtěli chlapce - a opačně? A co když má naše kultura velmi omezené představy o tom, co je "přirozené" pro chlapce a co je "přirozené" pro děvčata?

A co se stane s tím, jak porozumíme a integrujeme svou mužskost a ženskost, jestliže jeden rodič se v našem životě nevyskytuje dostatečně, dříve než úspěšně napodobíme a zvnitřníme jeho výchovu? Zjistili jsme, že smrt nebo brzký odchod jednoho z rodičů má hluboký vliv na naše chování v tomto směru.

Když rodič zemře, mají jiné osoby z vnějšku tendenci vyplnit jeho místo, ale méně pozorovaný jev je, že část naší psychiky má sklon převzít místo a funkci ztraceného rodiče. Bez ohledu na svůj biologický rod se stáváme svým vlastním "zduchovnělým, všemohoucím zvnitřněným otcem" nebo svou vlastní "zduchovnělou, všemohoucí zvnitřněnou matkou" v závislosti na tom, který rodič odešel. To má hluboký vliv na naši psychologickou orientaci a podle toho se mění vnější chování.

Dále mají děti tendenci vytvořit "duchovní manželství" s rodičem, který přežil, což vede k chování, které odráží partnersky diferencované role, jak je obvyklé v dané kultuře. Jednoduše řečeno dítě coby "duchovní manžel" má sklon být "přísnější", více ochraňující a více se prosazující u své přeživší matky a dítě coby "duchovní manželka" má sklon být laskavější, více pečující a starající se o svého přeživšího otce. "Duchovní manželství" má tendenci vstupovat do skutečného výběru partnera a přijetí závazku manželství později v životě. To vysvětluje, proč si některé manželky a někteří manželé hořce stěžují, že jejich manžel/manželka je mnohem více "spojen" se svou vlastní matkou nebo otcem než s nimi samými.

3. Rozvíjet své vědomí - růst naší subjektivity/objektivity, s dobře rozvinutým vnitřním světem představ a pojmů spolu se silným smyslem pro individuální identitu a Já.

Existujeme ve světě a také víme, že existujeme ve světě. Náš nervový systém nám umožňuje, abychom subjektivně stáli v centru naší zkušenosti a také abychom poodstoupili a podívali se

na sebe jako na předměty ve světě. Tento způsob sebeuvědomění zlepšuje život a neměl by se stát překážkou prchavé zkušenosti "existence ve světě". Ačkoliv máme skleněná zrcadla, abychom se v nich viděli, skutečnými zrcadly nás samých jsou lidé, kteří jsou kolem nás, když se naše osobnost vyvíjí - naši rodiče a rodina. Je to jejich "obraz" (a působení) na nás, co nám dává materiál k tomu, abychom vytvořili náš vlastní "obraz o sobě samém". Stáváme se "vědomými sebe" v negativním smyslu - paralyzováni a neschopni účastnit se "toku života" - kdykoliv si uvědomíme, že naše současné chování se podobá tomu, jak jsme se chovali v minulosti, a že toto chování bylo nepřijatelné a vyvolalo stud a ponížení.

V optimální výchově by v nás naši rodiče měli pěstovat obraz sebe sama, který by uplatňoval cenu našeho nitra, takže naše vyvíjející se sebevědomí by přispělo naší schopnosti žít ve světě s větší radostí, uspokojením, smyslem a pocitem spojení s druhými.

A dále, náš nervový systém je organizován tak, že si vytváříme ve své mysli mikrosvět, což je vnitřní "smyslový" ekvivalent vnějšího makrosvěta. Když žijeme ve světě a získáváme zkušenosti, vidíme, jak se aktuálně promítá v našem mozku, a zároveň si vytváříme "mentální obraz" světa pro pozdější použití, kdy si ho chceme "vybavit znovu" a "vidět ho" svým "vnitřním zrakem". Takže existují dva světy: jeden vnější svět, "takový, jaký je", který vidíme svýma očima, druhý je vnějšní svět zahrnující nás samé, vytvořený v našich myslích, který "vidíme" svým "vnitřním zrakem". (Když mají lidé "zasněný" pohled, možná se přestali dívat skutečnýma očima, ale jsou pohlceni nahlížením svého vnitřního zraku, který mají ve své mysli.)

My nejenom "vidíme" vnější svět, jak si ho "pamatujeme" ve své mysli. My také vymýšlíme a tvoříme si v mysli svým "vnitřním zrakem" takové představy, které jsme nikdy neviděli ve "vnějším" světě. A tak využitím obrazů, které jsme si vytvořili z minulých událostí jako suroviny pro svou kreativitu, si můžeme "hrát" se světem ve své mysli a vytvářet imaginární události. Protože naše těla jsou zpodobněna v naší mysli, můžeme také "pociťovat" nebo "reagovat" na tyto zapamatované nebo představované události ve svém "duchovním těle". (Tato schopnost je dobře využívána, když ve strukturách konstruujeme nové, "virtuální vzpomínky".)

Vědomí obsahuje třetí element. Máme mozek, který podporuje schopnost užívat verbální symboly (pojmy) na všechno, co vidíme ve vnějším světě a svým "vnitřním pohledem"; a dále na všechno, co cítíme aktuálně ve svém těle a ve svém "duchovním těle". Jsme schopni si zapamatovat vztah mezi názvem věci, věcí samou a jejím obrazem v našem vnitřním zraku.

Takto máme ve své mysli "slovně popsaný vesmír", s nímž můžeme zacházet, používajíce slova, a právě tak máme "vizuální představu vesmíru" ve své mysli, s níž můžeme zacházet, používajíce vizuální obrazy. Je důležité, že naši rodiče napomáhají našemu úsilí, abychom přesně popsali svět ve své mysli.

4. Rozvíjet svého "pilota" - silný, aktivní, sebeorganizující a sebeiniciující střed. Souvisí s tím, že zaujmeme správné místo jako "prezidenti" našich vlastních "spojených států vědomí."

Nervově máme schopnosti a oprávnění k seberegulaci a sebeorganizaci. Všechno, co "vidíme" a "cítíme" ve vnějším a vnitřním světě, dosahuje rozhodného bodu, jejž nazýváme "pilotem" sebe sama. Není to jenom jiný pojem pro pozorující Já, neboť zahrnuje výkonný aspekt Já. Plně rozvinutý "pilot" vidí, cítí a rozumí všemu, co se děje, a snaží se vybrat optimální směr za všech okolností. "Pilot" potom provede svou volbu v nejlepším zájmu Já a druhu. Proto "pilot" není ovlivněn jen "osobní pamětí", ale také "vývojovou pamětí".

Rodiče by měli u svých dětí během jejich vývoje kultivovat a podporovat schopnost "pilota". Nicméně některé rodiny, instituce a kultury potlačují spontánní chování. Děti mohou být odrazeny od toho, aby myslely a rozhodovaly se podle sebe. Může jim být řečeno, "já vím, na co myslíš, lépe, než si to myslíš ty, a já vím, co je pro tebe nejlepší." Některé instituce a kultury učí, že pouhá poslušnost a potlačení sebe je nejvyšší hodnotou, a umisťují tak funkci "pilota" mimo dosah jedince, do rukou několika vybraných osob.

Dítě, které vyrůstá v rodině, která podporuje a rozvíjí "pilota", bude rozvíjet samostatnost a sebedůvěru ve svých vlastních rozhodnutích a činech. Když takové děti vyrostou, lépe se mohou úspěšně vyrovnat s problémy, které potkají v reálném světě.

"Pilot" klienta je trvale zaměřen do terapie, takže kontrola struktury je vždycky v rukou klienta a ne v rukou "experta, který ví nejlépe". Důležitá funkce terapeuta PBSP je, aby obohatil klientova "pilota" poznáním, které vychází z "vývojové paměti" a které lze z vnějšku nahlížet jako chování, postoj a výraz tváře nebo slyšet jako emoční projevy (zvuky).

5. Realizovat svou osobní jedinečnost a potenciality - dospívat, dozrávat a nést do světa vzácné ovoce naší existence.

Každý z nás byl počat s jedinečnou sadou klubka genů připravených k realizaci. Narodili jsme se s touhou rozvíjet své zdroje a přispívat svým zralým talentem ke společnému fondu lidských zdrojů. Toto rozvíjení a vznik individuálního já není jenom biologickou činností, ale také spirituální aktivitou. Přinášejíce do života svůj jedinečný osobní podíl, stáváme se aktivními přímými účastníky nekonečného kosmického dramatu tvorby nejvyššího smyslu, jaký dostává vesmír, sám o sobě božský.

Jestliže nenajdeme své poslání nebo nezjistíme, co se od nás očekává v tomto světě, zůstáváme s hořkou chutí chybění smyslu a beznaděje. Je největším neštěstím, které si lze představit, jestliže ke konci svých dnů shledáme, že jsme zmeškali příležitost být aktivními, významnými účastníky tohoto jedinečného dějiště života, protože jsme nenašli ani nerozvinuli svou zvláštní roli v mimořádném dramatu své fyzické existence.

Rodiče by měli se svými dětmi jednat s plnou znalostí toho, že jsou nositeli pokladu existence. Měli by se postarat o příležitosti, aby jejich děti využily všechny své vrozené schopnosti, tedy aby mohly objevit to, co v nich je, co nejraději dělají.

Rodiče, kteří tlumí přirozené dětské nadšení a zvědavost ohledně sebe sama a svého života, uvězňují jejich duše a skutečně jim brání v tom, aby postoupily na velké jeviště života, kde mohou hrdě a sebejistě vykročit v plné síle.

Tímto končíme krátký přehled toho, co lidé potřebují ve své minulosti zakusit, aby mohli žít svůj život s radostí, uspokojením, smysluplně a ve spojení s druhými.

Samozřejmě existuje málo lidí, kteří měli šťastný osud a měli v minulosti o všechny tyto prvky postaráno. Jsme přesvědčeni, že neuspokojené potřeby našeho genetického vybavení a bolestné vzpomínky na jejich neuspokojení tvoří základ - a je těsně spojen - s beznadějí, utrpením a zoufalstvím, jež lidé zažívají v současnosti. Nelze říci, že lidé, v jejichž minulosti najdeme uspokojivé vývojové vzpomínky nebo kteří se úspěšně podrobili terapii, nezažívají těžké časy - jistěže ano, ale mají lepší předpoklady a podmínky, aby účinně zvládli životní těžkosti.

Nejdůležitější je, že jsou mnohem připravenější a mají větší schopnost odpovídat na pocity a potřeby jiných, radovat se ze života s jinými lidmi, milovat a být milováni a - jestliže se rozhodnou - mnohem více připraveni k tomu, aby přirozeně a radostně byli rodiči.

Teď se zaměříme na to, abychom popsali technologii, pojmy a postupy, které používáme, abychom lidem pomohli setkat se s tím, co se děje v jejich těle, emocích a myšlenkách, když se potkávají tváří v tvář se zdroji, které se jich týkají v bezprostřední přítomnosti.