PŘENOS A PROTIPŘENOS JAKO DŮLEŽITÝ NÁSTROJ V PBSP

Lowijs Perquin

 

Článek ze sborníku CAPITA SELECTA autorů Alberta Pessa a Lowijse Perquina

editováno Lowijsem Perquinem, M.D.

Se souhlasem autora z angličtiny přeložila Zuzana Lebedová

 

Lowijs Perquin, M.D., byl psychiatrem a příležitostným hráčem na housle, manželem Harminy Muggen a otcem Moniek a Pietera Perquina. Přednášel na Psychiatrickém oddělení Univerzity Vrije v Amsterdamu. Aby podpořil funkce "pilota" u psychiatrických pacientů, vyvinul denní léčebný program jako alternativu plné akutní hospitalizace. Dr. Perquin byl certifikovaným lektorem PBSP v Nizozemí, Basilei a Dánsku. Vedle obecně psychiatrických publikací napsal též řadu článků o PBSP, které se týkaly témat: omnipotence a limity, psychoanalytické koncepty, cvičení, přenos a tělo, humor, výcvik a studijní plán. Rozvíjel nástroje výcviku v PBSP a byl spoluautorem a editorem knihy cvičení.

 

Souhrn: Dostupnost technik objektních reprezentací v PBSP , (jako je akomodace členů skupiny v rolích,) nezbavuje nutnosti do hloubky se zabývat vztahem mezi terapeutem a klienty v termínech fenomenu přenosu. Přístupy, očekávání a pocity terapeuta, klienta a přenosy mezi jednotlivými členy skupiny při vzájemných interakcích, jsou nezbytnými zdroji terapeutických informací a schopností.

Úvod

Ačkoliv se přenos během výcvikových programů PBSP systematičtěji nevyučoval, tato metoda ho nikdy neopomíjela. Albert Pesso ho ve svých článcích Vývoj ega a těla (1991) a Úvod do PBSP (1994) jednoznačně označil za základ terapeutické práce. Vycházeje z těchto prací, v následujících poznámkách dále rozpracovávám fenomén přenosu a protipřenosu jako zásadně důležitého prostředku v PBSP.

(1) Článek se bude zabývat přenosem jako takovým. (2) Přenos a protipřenos bude objasněn na kazuistikách z PBSP skupin. (3) Na závěr jsem zařadil obhajobu zkoumání přenosu prostřednictvím pozorného sledování terapeutových vlastních tělesných reakcí a vztahování těchto informací ke znalostem, které má o své a klientově životní historii.

Kazuistika: Žena, která se obávala rakoviny

Jednou mně byla doporučena do PBSP skupiny velmi kompetentní a inteligentní žena, jejímž příběhem jsem byl hluboce pohnut. Během posledních dvou let chodila často k rodinnému lékaři. Vždy, aby se ujistila, že nemá rakovinu na různých místech svého těla. Lékař jí vyšetřoval každý měsíc, než si uvědomil, že se stále trápí pro svého muže, který zemřel na rakovinu před dvěma lety.

Soucítil jsem s ní i s tím, čím prošla. Jak mluvila, všiml jsem si rukou. Byly silné, opálené, doprovázející řeč plynulými pohyby. Mluvila o tenisu, který chodila pravidelně hrát. Hledíc na její ruce, uměl jsem si ji představit jako dobrou hráčku. Představil jsem si jí, jak přebíhá kurt, jak přesně hraje umístěný úder a jak se snaží vyhrát. Představil jsem si jí, jak poté odpočívá na terase klubu, s drinkem, rozprávějíc se svým mužským spoluhráčem. Vzhledem k tomu, že sám nehraji, trochu jsem i záviděl. Jak podrobněji vyprávěla o tenisu, zdálo se mi, že by mohl být bezpečným místem v jejím životě, kde by se mohla stále cítit zdravě a uvolněně.

Náhle mi řekla o svém rozhodnutí, že už nikdy v životě nechce mít mužského partnera. Byl jsem ohromen. Mluvili jsme o minulosti. V patnácti letech ji po dlouhém utrpení zemřel otec na rakovinu. Jejich vztah byl předtím, než se nemoc stala zjevnou, velmi dobrý. Povzbuzoval jí a podporoval, intelektuálně i kulturně. S radostí popisovala návštěvu opery, jak se cítila hrdá, když se procházeli během přestávek po chodbách. Když otec zjistil, že mu život bude ukrácen, začal mimomanželský poměr. Jeho žena ho snášela tiše a trpělivě, ale dcera se cítila zcela odsunuta ze svého platonického vztahu k otci. Po jeho smrti upadla matka klientky do těžké deprese a nebyla schopna zármutkem zdrcenou dceru podporovat.

Dal jsem si dohromady historické údaje se svými vnitřními reakcemi a zkusil jsem říci: "Možná to bude znít divně. Ale při představě, že celý život strávíte jako vdova, si uvědomuji, že cítím určité rozhořčení a protest. Ale možná je to také jenom klasická mužská poznámka, nemající nemá nic společného s tím, proč jste vyhledala psychoterapii."

Pohlédla na mě s lehkým uzarděním a nakonec řekla: " Neobviňuji vás. Nejste první, kdo mi to říká, ale poprvé to slyším od odborníka." Když jsem jí po dvou týdnech uviděl podruhé, řekla, že pro účast v PBSP skupinách má dva cíle. "Chci uvěřit, že nemám rakovinu, jako otec a manžel. Přeji si, abych nemusela každý týden navštěvovat lékaře. Stejně už je ze mě unaven. A za druhé, chci se otevřít možnosti najít si partnera.".

V následujících letech ve strukturách hodně pracovala. Zabývala se svým zármutkem a mnoho úsilí vynakládala též do vyřešení otázky, co pro ní já reprezentuji. Já sám jsem byl kontrolováním a analyzováním svých pocitů k ní dost zaneprázdněn. Byla tam fáze "bratrského protipřenosu". Dokázal jsem si jí představit jako ideální sestru v mé původní rodině, ve které sestra chyběla. Když oznámila, že se chystá žít s mužem, pocítil jsem stejný osten mužské závisti jako během úvodního přijímacího pohovoru před čtyřmi lety. Toto rychle vystřídaly otcovské pocity: štěstí za ní, lítost za mě, (že brzy "opustí domov") a hrdost na to, že je na odchod opravdu připravena. Dnes, po ukončení terapie, jí příležitostně vídám a ona mi vypráví, jak se její život dál vyvíjí. Přitom vidí, že jsem stále ženat a naživu, což je vítaná odlišnost oproti předchozímu životnímu dramatu, které prožívala s muži jí blízkými.

Přenos: ryzí a zásadní fenomen

Všichni známe ty chvíle v životě, kdy zakoušíme hluboké propojení se světem. V těchto chvílích ztělesňujeme své Pravé Já (the True Self) a dosahujeme "plodů života", které zahrnují potěšení, uspokojení, smysl a sounáležitost. Cítíme se svobodně a radostně, mluvíme a pohybujeme se spontánně a hravě. V těchto momentech je naše vnímání světa ve shodě s nejlepšími zkušenostmi a očekáváními našeho časného dětství. Jsme to radostné, hravé, tančící, milující a milované dítě, objímající svět; některé z našich nejhlubších potřeb a přání byly naplněny v přátelství, sportu, hudbě, práci nebo lásce.

Všichni v životě usilujeme o nalezení okolností, jež toto slibují. Nemusí nutně jít o hedonistické, únikové stavy mysli navozené zvenku. Ale o radost a vzrušení plynoucí ze shody s naší Duší (Soul), ve spojení s ostatními lidskými bytostmi. "Stáváme se skutečnými v odpovědi na genetický tlak duše směrem k akci, směřované směrem ven - vytváření vztahů. Jsme hnáni z našeho středu do vyhledávání kontaktů s lidmi, z nichž plyne uspokojení a smysl". (Pesso, 1991).

Jako dospělí přenášíme v této snaze vzpomínky a očekávání z dětství do současnosti. Jakožto lidem je nám vlastní kapacita pro hru se symboly; pro překročení a přenesení kronu, neboli "hodinového času" na kairos, neboli "očekávaný čas": Můžeme si užívat dětské zkušenosti a současně si být absolutně vědomi dospělého stavu bytí.

Ale běžný život neumožňuje být v tomto stavu dětského požehnání a celistvosti příliš často. Způsob, jakým je svět uspořádán nám často neumožňuje žít podle svých dětských potřeb. Musíme být "dospělí". Musíme se vzdát nebo ignorovat vnitřní dítě ve velkém rozsahu, což se stává ještě těžším úkolem, nebyly-li dětské potřeby přiměřeně uspokojeny v minulosti. Čím více bylo dětství bolestivé, strašné a frustrující, tím více usiluje dospělý člověk nevědomě o uspokojení svých dětských potřeb v běhu každodenního života.

Taková osoba stále zoufale hledá stav požehnání a přijetí, který historické dítě postrádalo. "Neuspokojené potřeby nezmizely. Dětské potřeby, které nebyly uspokojeny v pravém čase správnými lidmi, nás vedou k hledání jejich uspokojení, nepřímo a nevědomě, ve vztazích s našimi přáteli, učiteli, zaměstnavateli a partnery, potenciálně tyto vztahy pokřivujíc a přetěžujíc" (Pesso 1994). Přenášíme, opakujeme a projikujeme "staré mapy" (old maps), vnitřní schemata očekávání, přístupů, příkazů a zákazů. Stavíme své úsudky na minulých událostech.

Tyto negativní, pesimistické či temné vzory a schemata jsou zodpovědné za mnoho lidské bolesti, frustrace, zoufalství a odcizení.

Jedna z působivých povídek v dětské oceněné knize Téměř každý může spadnout, od holandského spisovatele a rodinného lékaře, Toona Tellegena (1994), ilustruje, jak složitou záležitostí může být v každodenním životě vytvoření odlišného závěru.

"Musím jít na výlet," řekl jednoho rána mravenec. Seděli na větvi před veverčinými dveřmi. Veverka se právě probudila a stále zívala.

"A neptej se mě, jestli musím", řekl mravenec, "protože musím."

"Ale já jsem se neptala," řekla veverka.

"Co alespoň můžeme udělat," řekl mravenec, "je rozloučit se klidným způsobem."

"Ano," řekla veverka.

"Takže bez bědování, bez slz, bez - budeš mi tolik chybět- a bez - prosím tě vrať se brzy -, a tak dále. Tolik to nemám rád, veverko, že si ani neumíš představit..." Veverka přikývla.

"Tak prosím tě, postav se teď do dveří ..." řekl mravenec. Veverka se tedy postavila. Mravenec pokýval hlavou a řekl: "Dobrá veverko, tak nashledanou."

"Nazdar mravenče," řekla veverka. "Hezkou cestu." Ale mravenec nebyl s rozloučením spokojen a zůstal stát.

"Ten knedlík v krku, veverko," řekl. "Slyšel jsem to!" Zkoušeli to znovu, a tentokrát viděl mravence slzu v jejím oku a nesouhlasil s "hezkou cestu." "Tobě to vadí, veverko, vidím to moc dobře." Veverka zůstala zticha. "Buď prosím tě klidná!" křičel mravence.

Zkoušeli to znovu s "Nejlepší cestu," a taky beze slov a bez toho aby se na sebe dívali. Veverka se chovala tak klidně, jak nikdy předtím. Ale mravence nebyl spokojen.

"Dobrá, tímto způsobem nemohu odejít na výlet," řekl usouženě. "Ale skutečně musím. Musím!"

"Ano" pravila veverka. A tiše seděli ve světle zapadajícího slunce na větvi stromu před veverčinýma dveřma. Les voněl borovicemi a v dálce zpíval drozd.

Tento příklad objasňuje, proč "se PBSP snaží klientům poskytnout zkušenosti v následujících oblastech (1) udělat si jasno v současných vztazích, zmatených a pokřivených díky neuspokojeným potřebám minulosti; (2) uspokojivě a jasně vyjádřit emoce, které neproběhly a jsou zodpovědné za tvorbu příznaků (3) symbolicky přistoupit k nenaplněným potřebám minulosti, s vhodně pojmenovanými rolemi, hranými členy skupiny ; za emočního a kognitivního kontaktu s ranějšími rovinami vědomí"(Pesso, 1994).

Přenos: psychoanalytický pojem

Pojem přenos v psychoanalytickém významu slova má kořeny v psychoanalytické teorii a praxi a v práci s PBSP je implicitně přítomen. Když si členové psychoanalytické společnosti dovolili být "neloajální" svým vlastním profesionálním kruhům a doktrině, mnozí se cítili v PBSP workshopech jako doma. Zde jsou některé z jejich poznámek: "Svátek poznání"; "Multidimenzionální psychoanalytická léčba v bezpečné laboratoři"; "Psychoanalytická teorie zhmotněná na jevišti;" "Zviditelnění psychodynamických hypotéz a přenosového fenomenu."

Tyto oceňující zpětné vazby nesvědčí o tom, že PBSP je pouze obohacenou formou běžné psychoanalýzy. PBSP intervence, jako je zabývání se smyslem výrazu obličeje, pohybů a signálů těla; podpora emocionálních akcí; polarizace ambivalence za použití různých rolí; a užívání fyzických interakcí v symbolickém významu, jsou standardní psychoanalytické terapeutické technice zcela vzdáleny. Psychoanalytická léčba i PBSP mají své vlastní techniky a přednosti pro klienty na různém stupni terapeutického procesu. Pro některé se zdají být velmi účinná PBSP sezení probíhající souběžně s psychoanalytickou léčbou nebo jí následující. Klienti popisují, jak vhledy získané v psychoanalyticky orientované individuální terapii našly "senzimotorické ukotvení" ve "strukturách" PBSP skupin. To tedy byly některé z důvodů proč se podrobněji zabývat tím, jak PBSP terapeuti pracují s psychoanalytickým konceptem přenosu.

Přenos: pracovní definice

V psychoanalytické literatuře je toho o přenosu napsáno nesmírné množství a existuje též množství jeho různých definic. Někteří autoři tento termín vyčleňují pro dlouho trvající neurózu. Zhruba řečeno, tato forma přenosu by se rozvinula pouze při psychoanalytické léčbě s pěti sezeními týdně na pohovce. Jiní autoři popisují přenos jako cokoliv, co se stane mezi terapeutem a pacientem. Spolu s Tjeerdem Jongsmanem (1994) bych doporučil definice nezatemňovat. Z didaktických důvodů pokládám za užitečné držet se rozlišení mezi skutečným vztahem, pracovní aliancí a přenosovým vztahem (Greenson, 1978). K diskusi o definicích vás odkazuji na poznámky Angeliky Glockner (1994). /Pozn. editora: Glockner vedla workshop pro tuto konferenci,ale nepředložila formální článek určený pro publikaci. Některé z jejích živých komentářů o přenosu jsou zachyceny na panelu "Hrana našeho růstu", viz toto číslo./

Pro účely této lekce jsem vybral následující pracovní definici: Přenos je oživení pocitů, tendencí, přání, emocí, postojů, očekávání, fantazií, a vzorců chování, pramenící z nějakého vztahu v minulosti, na postavě z přítomnosti. Přenos je víceméně neadekvátní (pro autentický a nezkreslený vztah) a víceméně nevědomý. Zahrnuje celou škálu pocitů od pozitivních k negativním. Dochází k němu ve všech formách psychoterapie i v každodenním životě.

Bernard je 38letý učitel. Svoji práci miluje a ke svým žákům, jež sleduje dokonce roky po opuštění školy, je hluboce připoután. Ale jeho vztahy se ženami nikdy netrvají více než několik let. Jako chlapce ho jeho svobodná matka několikrát poslala do péče pěstounských rodin, vždy uprostřed svého těžkého životního období. A zdálo se, že jako dospělý muž, přenáší tuto situaci zavržení, odmítnutí a opuštěnosti, do níž ho uváděla jeho matka, na ženy, které v životě potkává. Tím, že je aktivně opouští, nevědomě se vyhýbá největšímu strachu: být opuštěn ženou jako pasivní chlapec - oběť. Naneštěstí končí tímtéž zpustošením, které zná z dětství: opuštěnost si zařídí nevědomě. Bolest a frustrace, kterou musí vytrpět ho jistým způsobem ujišťuje. Opakujíc historii, alespoň "ví, co dostane." Poté, co rozpoznal tento vzorec kompulzivního opakování jako cizí čili "ego-dystonní", vstoupil do psychoterapie.

Přenos mezi klientem a terapeutem v PBSP skupinách

V PBSP skupině se setkáváme s přenosem na různých rovinách: klient - terapeut, klient - skupina, klient - klient; terapeut - skupina, terapeut - individuální klient; skupina - individuální klient a skupina - terapeut. Abych uvedl některé příklady: klient může skupinu vnímat jako přijímající rodinu či jako pohlcující monstrum, oživujíc fantazie a pocity pramenící z "magických let." Klient může mít potíže rozlišovat symbolický dotek od doslovného uspokojení individuálním členem skupiny v roli pozivitního akomodátora. Členové skupiny mohou vzájemně pociťovat silnou přitažlivost či odmítání, zatímco mohou tajně soupeřit o terapeutovu lásku.

Tuto diskusi omezím na interakci mezi klientem a terapeutem během první části individuálního sezení či struktury. Budu postupovat podle kroků, které Albert Pesso uvádí v článcích Rozvoj ega a sféra možností (The Possibility Sphere) (1991) a Úvod do PBSP (1994). "Terapeut nabízí sféru možností (the Possibility Sphere)- intenzivního pole vědomí, plného uvědomění, inteligence, citlivosti a reaktivity, ale vyprázdněného od problémů, potřeb a očekávání terapeuta. Do tohoto pole je klient pozván, aby zakoušel a zkoumal svůj vnitřní stav bytí" (Pesso, 1991).

Výše zmiňovaný klient Bernard měl první strukturu od vstupu do PBSP skupin, jež se konaly jednou týdně. Seděl před terapeutkou. Zpočátku byl dlouho potichu a přemýšlel: "Nevěřím terapeutickému systému této ženy s postavami v rolích a tím vším okolo. Znám tyto členy skupiny čtyři večery. Viděl jsem je hrát různé role. Ale kdo opravdu jsou? Nechci, aby se mě dotýkali. Chci mluvit s , s terapeutkou. Působí jako pozorná žena. Bude to pro ní rána, když řeknu, že se nechci účastnit její hry s hraním rolí? Možná mě ze skupiny vykopne..."

Terapeutka, neschopna číst Bernardovy myšlenky, pozorovala postoj a mimiku. Zdálo se jí, že skeptický pohled odráží jakousi pochybnost, možná nedůvěru, ale také zvědavost. Zeptala se ho: "Vypadáte, že hodně přemýšlíte a váháte, zda mluvit. Jsem zvědavá, zda chcete zkusit sdílet, co se ve vás děje."

Nabídnutá sféra možností (the Possibility Sphere) zve klienta ke zkoumání přítomného vnitřního stavu a ke kontaktu se svým centrem pravdy (the Center of True). V klientovi, ve vztahu k terapeutce, vznikají a jsou přenášeny kladné vjemy a pocity, jež reflektuje - "Působí jako pozorná žena" - stejně jako negativní očekávání - "Možná, že mě vykopne ze skupiny." Myšlenky, příkazy superega, obavy a požadavky a průvodní tělesné pocity, emoce a abreaktivní stavy - to vše je odrazem nahromaděných závěrů pocházejících z historie. Během terapeutické sesse se znovu stávají aktuálními a jsou přenášeny na terapeutku.

Ta se ho pokouší podpořit ve jeho zkoumání tím, že opatrně stopuje a pojmenovává modulace hlasu, výrazy obličeje, změny v tělesném postoji a pohybech. Role Svědka (Wittness Figure) je extenzí empatických schopností terapeutky. Co vidí a co chápe jako důležité afekty, bude viděno a potvrzeno Svědkem: "Vidím, jak nejistě a také toužebně se cítíš, když máš důvěřovat terapeutce a skupině." Svědek má za úkol "odlehčit břímě" a současně předejít inflaci terapeuta: jediné osoby na světě, která provádí tento ,intimní tanec' empatického porozumění.

Jsem přesvědčen o hodnotě práce se Svědkem, ale spěchám dodat, že funkce Svědka - jako extenze empatické pozorující části terapeuta - musí být zprvu procítěna terapeutem a komunikována ve vztahu klient - terapeut. Svědkova prohlášení proniknou ke klientovi pouze v případě, vidí a cítí-li terapeut, co klient slovně a mimoslovně vyjadřuje. Pouhé mechanické či rutinní intervence typu "Svědek vidí jak smutná se cítíš, když vzpomínáš na...", jsou stejně suché a banální jako opotřebovaná a zevšednělá otázka, "Co se děje ve tvém těle?"

Během první části struktury si terapeut může klást následující tři psychoanalytické a jim příbuzné PBSP otázky: První se týká aktuální reality. Jaké pocity, myšlenky a postoje zakouší klient zde a nyní, v konkrétní situaci v tomto pokoji? V PBSP jazyce: Jak mohu klientovi pomoci spojit se s Centrem pravdy (the Center of Truth)? Jak bych pojmenoval jeho výraz v obličeji, odrážející vnitřní stav? Co by řekl Svědek (the Wittness), aby pomohl Pilotovi (the Pilot Ego) klienta spojit se s jeho vnitřním emocionálním stavem?

Druhá skupina otázek se týká přenosové roviny. Jaké pocity a postoje přenáší klient na mě a na skupinu? Do jaké role mě nevědomě staví? Projikuje na mě zakazující či požadující postavu; nedůvěřuje či na mně závisí? Přenáší na skupinu pocit, že nemá právo využít svůj čas? Tyto otázky povedou k rozvíjení Scény pravdy (the True Scene): objektní reprezentace projikované na terapeuta a skupinu jsou externalizovány. Tím je podpořeno a přesně popsáno klientovo vyjádření "zde a nyní" a externalizovány hodnoty, příkazy a internalizované hlasy. Toto pomůže klientovi získat přehled i o vzájemně neslučitelných zprávách.

Třetí skupina otázek se vztahuje k něčemu, co psychoanalýza nazývá genezí. Kde mají tyto zprávy své historické kořeny - varování, požadavky a děsivé skryté impulsy, potřeby, přání? Jak se tyto konflikty vztahují k minulosti? V PBSP struktuře toto odpovídá rozvíjení Historické scény (the Historical Scene).

Co je protipřenos?

Při dalším skupinovém setkání oznámil Bernard příkrým způsobem během své struktury, že má v plánu ze skupiny odejít. "Toto není práce pro mě, celé to hraní rolí a ideálních rodičů!" Zprvu se terapeutka pokoušela čelit racionálními argumenty. Zmínila se o kontraktu a původní motivaci k terapii. Mezitím si uvědomila, že má fantazii o předání Bernarda mužskému kolegovi. "Bude pro něj lepší, protože snadněji zachází s kritickými klienty." Tu odhalila jako protipřenosovou reakci negativní matky; vyhlašuje úmysl opustit postavu terapeutky - matky dříve, než ona ho sama propustí. Tímto v ní nevědomě vyprovokoval inklinaci zbavit se ho odesláním ke kolegovi, jako to jeho vlastní matka v minulosti udělala odesláním do pěstounské rodiny. S vědomím tohoto se terapeutka vyhnula pasti: "Má právo mě testovat. Musím spojení s ním ochránit a nějak ho umožnit."

 

Existuje mnohem méně psychoanalytické literatury na téma protipřenosu než přenosu a je okolo toho více zmatku. Mezi psychoterapeuty je tendence označovat protipřenos za "neprofesionální". Pro některé z nich by neměl být přítomen a termín je obtížen studem a strachem.

Výše uvedený příklad poukazuje více na tzv. "přijatelné aspekty" protipřenosu: pocity, emoce, postoje, fantazie a vzorce chování ze strany terapeuta, reakce aktivované přenosem z klienta na terapeuta. Když protipřenos poukazuje na terapeutovu vlastní osobní historii, celá záležitost se stává komplikovanější. Než přejdu k dalším podrobnostem, sledujme ještě Bernardův případ.

Protipřenos v PBSP skupinách

Až potud mohou terapeutčiny fantazie působit jako přímá reakce na to, co klient vyprovokoval. Přání předat Bernarda mužskému kolegovi odráží komplexní vrstvy vědomých i nevědomých pocitů a motivací. Jedna z nich je optimistický, profesionální argument, že tento klient, který nikdy nezažil otce, by měl mít mužského terapeuta.

Druhá, zastřenější a překroucená motivace, by mohla být, že terapeutka cítí poraněnou hrdost před skupinou, klientovým dotazováním se na podstatu jejích profesionálních nabídek. Bernardovo odmítnutí by mohlo způsobit, že by mohla skupinu vnímat jako kritickou rodinu a nikoliv jako osoby uspokojující potřebu profesionálního ocenění. Chce se zbavit otravného klienta, který podkopává její terapeutické úsilí. Uvědomila si stažení v krku a napětí v břiše, což jí matně připomnělo jednu z jejích vlastních struktur: přání zbavit se otce, který jí nezřídka v minulosti snižoval, řka "Dívky jsou hloupé, chlapci to umí líp." Pocity zranění odkazovaly na vztah s nerespektujícím otcem, jež nepotvrzoval její intelektuální a emocioální schopnosti.

Terapeutka se ocitá uprostřed komplexní protipřenosové konstelace: nevědomě oživujíc pocity, postoje, vzpomínky a očekávání pramenící z vlastní minulosti, provokované chováním klienta. Kdyby odeslala klienta kolegovi, opakovala by, následkem negativního protipřenosu plynoucího z vlastní historie, Bernardův příběh. Čím dříve si toto uvědomí, tím jasnější mohou být i další kroky ve struktuře. Objasněním toho, co pokládá za nevědomé důvody k opuštění skupiny, jeho odchod odkládá. Až on tímto projde, může pak strávit více času úvahami nad tím, zda mu tato forma terapie může pomoci.

Podobně jako u přenosu si terapeut může položit tři otázky. První se týká aktuální reality. Jaké tělesné signály, emoce, myšlenky a postoje zakouším jako terapeut zde a nyní ve vztahu ke klientovi a ke skupině? V řeči PBSP, "Co je zde mé Centrum pravdy (the Center of Truth)? Co by řekl Svědek (the Wittness) aby pomohl Pilotovi (the Pilot Ego) spojit se s vnitřním emocionálním stavem?"

Druhá skupina otázek je na rovině protipřenosu. Jaké role pro mě hrají klient a skupina? Projikuji na klienta zakazující či požadující postavu, nedůvěřuji mu či na něm závisím? Vzhledem ke skupině, odpírám jí právo hodnotit mě a mé profesionální úsilí? Tyto otázky umožní spatřit terapeutovy objektní reprezentace projikované na klienta a skupinu. To pomůže terapeutovi získat náhled na konfliktní vnitřní zprávy.

Třetí otázka souvisí s (psycho-) genezí: kde jsou historické kořeny mých vnitřních konfliktů? Jak souvisí s mým životem a nenaplněnými základními potřebami? To může napomoci rozlišení historických postav od klienta. Nebo být klíčem pro vlastní terapii či supervizi.

Terapeutka objasnila Bernardovi, že jí nevědomě vnímal jako někoho, kdo se ho chce zbavit: "Myslím, že by ti mohlo pomoci, kdybys věděl, co se ve mě, jako v člověku, odehrává. Všimla jsem si, že ten příkrý a kritizující způsob, kterým jsi oznámil svůj odchod ve mě vyprovokoval nechtěně tendenci se tě také zbavit. Možná, že ve tvém životě byli i jiní lidé, kteří takto reagovali. Neříkám ti to, abych tě vystrašila,..."

Bernard rozpoznal sklon vzbuzovat tuto reakci v ostatních lidech, zejména v ženách. Terapeutka ho ujistila, že nechce, aby skupinu opustil. Zasloužíš si víc než utéci; snesu tvojí kritiku, není důvod, abych tě poslala pryč." Toto, řečeno nahlas, přímo a na osobní rovině, upevnilo jejich reálný vztah a umožnilo rozvoj pracovní aliance. Bernard se více přesvědčil o jejích lidských a profesionálních záměrech. Nyní si mohl vybrat ženu ze skupiny do role "postavy, která ho chce poslat pryč". A další do role "ženy, která se chce starat."

Nyní se nachází uprostřed své Scény pravdy (the True Scene), přesného obrazu své pravdy zde a nyní, v této sessi. Centrum pravdy (the Center of Truth) osvětlují členové skupiny v rolích, hrající své úlohy v interakcích, v nichž přesně vystoupí do popředí stav klienta v tomto momentě. (Pesso, 1991). Použitím akomodujících se vyjasňuje přenos - protipřenos; terapeut a klient už nezůstávají zaklesnuti v tom starém tanci.

Přenos, protipřenos a akomodace

Začínající PBSP terapeuté mohou propadnou iluzi, že použitím akomodátorů se vyhnou přenosu. Nabízejí pak role postavám dříve, než je klient na ně připraven.

Bernard se stal motivovaným klientem. Ale také měl sklon pracovat pomalu. Většinou trvalo značnou část struktury, než mohl přijmout zkušenost antidota.

Na konci jedné ze struktur měla podporující ženská postava ruku na jeho zádech. Chtěl rozšířit kontakt. Terapeutka zmínila čas. Odpověděl: "Když musím strukturu ukončit teď, je to přesně tak, jak to bývalo s matkou. Když jsme začali mít dobrý kontakt, vždycky musela přestat a jít do práce". Zde konfrontoval terapeutku s dilematem. V přenosu jí proměnil na negativní matku, která mu nedává lepší možnost. Kdyby se pokoušela předejít negativní rekonstrukci, musela by prodloužit čas struktury. Cítila současně, že klient potřebuje být konfrontován se svým sklonem usilovat o selhání a že musí převzít zodpovědnost za pozitivní výsledek struktury v rámci ohraničeného času. Zbývalo už jen pět minut. Janine v roli podporující postavy musela stihnout poslední vlak.

Terapeutka si byla vědoma protipřenosových pocitů podráždění a viny. Rozhodla se, že nebude klienta konfrontovat s nimi otevřeně, ale že mu je dá najevo s jistou dávkou humoru. Hravým tónem řekla: "Nebyl by to ideální výrok, kdyby podporující postava řekla: " Kdykoliv si budeš přát, můžeš mít se mnou tento kontakt; a příště ho můžeš mít dokonce tak dlouho, jak si budeš přát." Klient perfektně pochopil, co tím chtěla sdělit: jak je problematická touha prodloužit čas je-li to nemožné. Tato čistě lidská reakce, směsice profesionální konfrontace trochu okořeněná protipřenosem, mu pomohla uvidět toto hledisko. Řekl, užívajíc svého Pilota, "Ano, vím, že Janine musí stihnout vlak."

Scéna Pravdy (the True Scene) musí přesně znázorňovat vnitřní pravdu klienta: jeho očekávání, postoje, příkazy a zákazy, externalizované rolemi postav zde a nyní, v terapeutické místnosti. Jsem přesvědčen, že nejdůležitějším způsobem, jak první kroky struktury udělat uvěřitelnými a smysluplnými, je dovolit klientovi oživit internalizované objektní reprezentace v přenosu k terapeutovi. Z předchůdců různých rolí projikovaných na terapeuta, mohou být akomodátoří dobře odvozeni a definováni, a mohou se stát živými reprezentacemi klientových vnitřních konfliktů. Tímto způsobem se může Scéna Pravdy (the True Scene) stát přesným vizuálním a sluchovým obrazem klientova vnitřního stavu bytí. Odtud se budou plynule a automaticky odvíjet asociované vzpomínky a zkušenosti z minulosti. Bernard bude znovuprožívat muka, která cítil jako malý chlapec, když ho matka zanechala v cizí pěstounské rodin. Antidotum bude vytvářeno a zakoušeno jako antidotum původní životní situace. Terapeutka, otevřená přenosu a protipřenosu, bude citlivě vnímat co Bernard potřebuje, jaké vlastnosti by měla věrná, spolehlivá matka. Tato terapeutka spolehlivá byla - a antidotum započalo její reakcí na B. a nikoliv strukturováním postavy do role "reálného antidota". Nové mapy (the New Maps), alternativní tělesná schemata, nová rozpoznávání a optimističtější očekávání, budou působit proti navyklým negativním projekcím a pesimistickým očekáváním. Může se naučit rozlišovat mezi tím, co se odehrálo ve vztahu k matce a terapeutce a tím, jak může zacházet se vztahy se ženami ve svém nynějším životě.

Závěr

Jak je z popsané kazuistiky patrné, klient ve struktuře přenáší na terapeuta své pocity, potřeby a odpory. Krok za krokem může být toto vyjasňováno výběrem různých postav do rolí, což vrací přenos zpět k historickým kořenům. Akomodace je znamenitým nástrojem PBSP sloužícím ke zkoumání a odklonění přenosových konstelací, které v individuální terapii jsou směřovány na jeden objekt: na terapeuta. Ale neměla by být používána jako jednoduchý způsob, jak se vyhnout tomu, co se ve vztahu mezi klientem a terapeutem odehrává.

Věnuje-li se přenosu a protipřenosu příslušná péče a je-li mu dovoleno bezpečně se rozvinout předtím, než je externalizován použitím postav v rolích, je v PBSP důležitým prostředkem. Proto je podstatné, aby PBSP terapeuti byli citliví k vlastním tělesným reakcím a ke svému vztahu s klientem.Ty mohou fenomén přenosu a protipřenosu dobře odrážet, zvláště vztahujeme-li je k porozumění klientově a naší osobní životní historii. Cvičení zaměřená na tělesné reakce terapeuta jsou použitelnými učebními pomůckami, které tomu napomáhají.

Odkazy

(Texty jsou v angličtině, není-li uvedeno jinak.)

Crandell J. (1991). Pesso SYstem/Psychomotor and object relations theory. In: A. Pesso and J: Crandell (Eds.) Moving psychotherapy: Theory and application of Pesso System Psychomotor therapy. Cambridge, Massachusetts: Brookline Books.

Glockner, A. et a. (1996). Our growing edge - Plenary on transference and countertransference. In: C: Clarke and R. Mott (Eds.). Proceedings of the Second International Conference on PBSP. Atlanta, Georgia: Southeastern Psychomotot Society.

Greenson R: R. (1978). The technique and practise of psychoanalysis. Volume I. London: The Hogarth Press.

Howe L. (1991). Origins and history of Pesso System/ Psychomotor therapy. In: A. Pesso and J: Crandell (Eds.). Moving psychotherapy. Theory and application of Pesso System Psychomotor therapy. Cambridge, Massachusetts: Brookline Books.

Jongsma L. (1994). Transference and countertransference issues in PBSP. In: C: Clarke and R. Mott (Eds.) Proceedings of the Second International Conference on PBSP. Atlanta, Georgia: Southeastern Psychomotor Society.

Mott. R. (1996). Liminality in PBSP: Transference nad countertranference phenomena mediated by the unconscious images of the Magician and Sacred Transformative Space. In: C: Clarke ane R. Mott (Eds.) Proceedings of the Second International Conference on PBSP. Atlanta, Georgia: Southeasttern Psychomotor Society.

Mott, R. (1992). Magus transference and countertransference in Pesso System Psychomotor Therapy: An illustrative archetypal analysis of transformative space. Published doctoral dissertation: The Fielding

Institute. Ann Arbor, Michigan: University Microfilms.

Perquin L. (1987). Pesso psychotherapy and psychoanalytic concepts. Pesso bulletin, 1987 nr. 1,31-34 and nr. 2, 9-16. (In Dutch)

Perquin L. (1992). Humor and Pesso psychotherapy. Pesso bulletin: Proceedings of the First International Meeting on PSP. Nr I. 1992, pp 82-90 Amsterdam, the Netherlands.

Pesso A: (1991). Ego development in the possibility sphere. In: A. Pesso and J: Crandell (Eds.) Moving psychotherapy. Theory and application of Pesso System Psychomotor therapy.Cambridge, Massachusetts: Brookline Books.

Pesso A. (1990). Center of Truth, True Scene and Pilot in PS/P. Pesso bulletin, 1990, nr. 2, 13-21.

Pesso A.(1994). Introduction to Pesso Boyden Psychomotor. Franklin, NH Psychomotor Institute.

Stern D. N. (1985). The interpersonal world of the infant: A view from psychoanalysis and development psychology. New York: Basic Books.