PESSO BOYDEN SYSTEM PSYCHOMOTOR THERAPY (PBSP)

Specializace v psychoterapii

Lowijs Perquin

 

 

Článek ze sborníku CAPITA SELECTA autorů Alberta Pessa a Lowijse Perquina

editováno Lowijsem Perquinem, M.D.

Se souhlasem autora z angličtiny přeložil Aleš Fürst

 

 

Proč tato specializace?

Povaha psychoterapeutického výcviku a praxe je málo ovlivněna skutečností, že psychologické problémy, s ohledem na etiologii a fenomenologii, jsou často determinovány fyzicky. Obecně se v psychoterapii snažíme vyjádřit své zkušenosti verbálně, a to dokonce i ty, které jsou čistě smyslové a tělesné. Studie Margarety Mahlerové a Daniela Sterna ukazují, že separačně-individuační vývojová fáze, která pomáhá formovat identitu jednice, se odehrává v průběhu procesu tělesných pohybů. Self neroste ani tak skrze slova, nýbrž jeho vývoj je primárně tělesným procesem. Významné vzpomínky, mající vliv na naše každodenní chování, často pocházejí z okamžiků činnosti, pohybu a tělesného kontaktu.

Současné porozumění následkům fyzické a sexuální traumatizace společně s nedávnými studiemi emotivity, paměti a mozkových funkcí ukazují, že se vývojové poruchy a traumata mohou manifestovat v aktuální přítomnosti jako tělesné prožitky a pocity. Díky těmto poznatkům si více uvědomujeme, že ty formy terapie, které se zabývají tělem s respektem a profesionálním způsobem, mohou výrazně napomoci psychoterapeutickému procesu.

Verbální psychoterapie je samozřejmě více něž jen povídání a naslouchání. Pozorování, představivost, tělesné prožitky a reakce dohromady představují neoddělitelnou část terapeutického procesu. Důsledkem toho se v mnoha dobře etablovaných terapeutických školách tělo stává předmětem diskuse. Mezi psychoterapeuty narůstá zájem o ty formy terapie, v nichž je tělu věnována výrazná pozornost. Částečně jsou motivováni i skutečností, že klienti považující už další verbální psychoterapii za neuspokojující často vyhledávají na tělo zaměřené formy terapie.

 

 

Pesso Boyden psychoterapie

V Pesso Boyden psychoterapii se spojují psychoanalytické a na rodinu orientované principy s přístupem zaměřeným na klienta. Vytvářejí tak jednu filosofii, která vrcholí v terapeutické metodě založené na znalosti psychologického a tělesného vývoje člověka. Myšlenky, vzpomínky a představy stejně tak jako držení těla, pohyby, tělesné příznaky a obtíže upozorňují klienta a terapeuta na emoční konflikty, nenaplněné potřeby a traumatické zážitky.

Na těle založená podstata Pesso Boyden psychoterapeutického přístupu nabízí klientovi příležitost objevit nevyřešené emoční konflikty z minulosti a zabývat se jimi, nejen v diskusi, ale také v rámci tělového prožitku. Zjevně zážitková podstata Pesso Boyden psychoterapie je zřejmá ze skutečnosti, že sebezkušenost klient získává v průběhu tělesných interakcí (Experience in Action, Pesso 1973).

Pesso Boyden psychoterapie (Pesso Boyden System Psychomotor Therapy) byla vyvinuta počátkem šedesátých let ve Spojených státech Albertem Pessem a Dianou Boyden - Pesso. Při jejich práci s profesionálními tanečníky se jasně ukázalo, že neschopnost předvést určité výrazové pohyby měla často vztah k potlačeným emocím. Terapeutická cvičení, která vyvinuli za účelem zvědomění těchto emocí a následné možnosti s nimi zacházet, se stala podkladem na těle založené formy psychoterapie. Metoda byla dále rozvíjena během léčby psychiatrických pacientů v McLeanově nemocnici a ve Vládní nemocnici pro veterány v Bostonu. Po získání patnáctileté zkušenosti s terapeutickými skupinami pro klienty i s workshopy pro terapeuty se od roku 1977 Albert Pesso zaměřil na výcvik psychoterapeutů ve Spojených státech i v Evropě. Pesso Boyden psychoterapie byla představena v Nizozemí a i jinde  v Evropě v roce 1972. Od té doby bylo v tříletých kursech vycvičeno značné množství psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů. V Nizozemí se tak děje od roku 1978 pod záštitou Pesso Psychotherapy Association, která také poskytuje výcvikové kursy, jež vedou k získání certifikátu supervizora či trenéra. Od roku 1988 PBSP asociace úzce spolupracuje s RINO Noord-Holland, vládou ustanovenou institucí pro postgraduální vzdělávání v systému péče o duševní zdraví (Mental Health Care). V roce 1993, 1995 a 1998 byly nabídnuty první kurzy v "Na těle založené psychoterapii podle Pessa" jako specializace v psychoterapii. Navíc k programům běžícím v Nizozemí a šesti státech USA se také konají programy v Belgii, Švýcarsku, Norsku, Dánsku a Německu. Jak RINO Noord-Holland, tak i Holandský výbor doporučující Pesso psychoterapii jsou přesvědčeny o významném přínosu metody pro péči o duševní zdraví v Nizozemí.

 

Základní principy

Základem Pesso Boyden psychoterapie je optimistický obraz lidské bytosti. Člověk se přirozeně snaží nalézat cesty, jak se radovat ze života; s potěšením, uspokojením, smyslem a sounáležitostí. Lidé očekávají, že uskuteční svou jedinečnost a potencialitu, a směřují k integraci svých polarit, např. síly a zranitelnosti. Mají vrozené přání rozvíjet své vědomí a poznat smysl svého života. Předpokládá se, že existuje vrozené nutkání, které zevnitř těla motivuje osobu přijmout tyto vývojové úkoly. Aby vývojový proces mohl vzkvétat, musí být splněna řada podmínek. Během vývoje dítěte musí rodiče nebo jejich zástupci konkrétně uspokojovat jeho základní potřeby, jako je sociální/fyzické místo, výživa, ochrana, podpora a hranice. Následně musejí být tyto potřeby uspokojovány na symbolické úrovni, kdy dítě má místo v srdci rodičů, je živena jeho sebedůvěra, je podporováno ve svém úsilí, jsou ochraňována jeho práva a je mu pomáháno objevovat své vlastní možnosti a hranice. Když je tato péče a pozornost internalizována, mohou dospělí nakonec uspokojovat své vlastní potřeby, cítit se někde doma, pečovat o sebe, nacházet podporu, ochraňovat a limitovat se ve svém vlastním zájmu a v zájmu společenství.

Pociťujeme-li bolest, frustraci, zoufalství a odcizení, něco nám chybí a růst stagnuje. Předpokládáme, že pod obtěžujícími příznaky a obtížemi se nacházejí zdravé léčivé síly, které můžeme oslovit: stačí, když na světě přivítáme to, co si říká o zrození. Terapeutickým úkolem je povolat blokovanou energii, nechat klienta uvést tuto energii do akce tím, že podpoříme jeho přirozené hledání patřičné uspokojující interakce.

Pesso Boyden psychoterapie je slučitelná s řadou dalších hledisek psychoanalýzy, obzvláště s teorií objektních vztahů, ego-psychologie a selfpsychologie. Pro Pesso Boyden psychoterapii je specifický předpoklad, že nevědomý konflikt mezi potřebou vyjadřovat energii a internalizovaným odmítnutím energie se manifestuje tělesnými příznaky. To znamená, že tělo nepředstavuje pouze prostředek pro vyjádření, ale také nástroj k ovládání a někdy potlačení emocí a potřeb. Přítomnost vnitřního konfliktu se stává zjevnou v tělesných pocitech, v nakládání s hlasem, ve výrazu tváře, v postoji, v pohybu a v neočekávaném chování. Tělo také může svým vlastním způsobem symbolizovat a ukládat informace. Má takřka svůj vlastní jazyk a paměť.

Jednou ze silných stránek Pesso Boyden psychoterapie je, že individuální, idiosynkratické významy tělesných výrazů mohou být zkoumány v terapeutickém prostředí, kde je možné experimentovat s novými akcemi a interakcemi. Prostřednictvím tělesných prožitků vytvořených experimentálními interakcemi klient objevuje vztah mezi verbálním a neverbálním jazykem, mezi současností a vývojovou historií.

Pesso Boyden psychoterapie byla vyvinuta jako individuální terapie vedená v prostředí skupiny, ale objevené principy mohou být také použity v individuální psychoterapii. V probíhající skupině je každému klientovi, když přichází na řadu, poskytnut stanovený individuální čas na práci. Na klientovu žádost jsou ostatní členové skupiny k dispozici, představujíce důležité postavy ze současnosti či minulosti. Podstatou procesu je, že klient má příležitost znovuprožít původní konfliktní situaci a poté ji modifikovat tak, že během interakce získává alternativní zážitek. (viz. "Struktura")

 

Klíčové pojmy

Základní terapeutický přístup Pesso Boyden psychoterapie je definován užitím pojmů pravé já (true self), ego (ego) a self (self), jak bude zřejmé z následujícího. Pravé já se skládá z jedinečných vrozených individuálních vlastností. Ego je "kůže vůkol duše" vyvíjející se v průběhu osobní historie. Selektivně vpouští pravé já do jedincovy současné identity, self, které představuje to, co nabízíme vnějšímu světu.

Pravé já ("duše") je definováno jako "kdo skutečně jsem". Skládá se z jediněčných vrozených vlastností jednotlivce (např. temperament či hudební sluch) a všeobecných možností člověka. Jedinečné vlastnosti jsou často nedostatečně rozvinuté, protože nebyly rozpoznány a oceněny rodiči, pečovateli nebo sociálním prostředím. Ve výrazu "pravé já" je ukryto napětí zápasu, jímž se snažíme neztratit, co je přítomno v našich možnostech, tj. co je osobně pravdivé a skutečné, ačkoli to ještě nedostalo tvar. V Pesso Boyden psychoterapii se snažíme pomáhat jedinci objevovat a rozvíjet aspekty duše, které teprve čekají, aby si jich povšiml. Když se klient osvobodí od fixovaných vzorců, může znovu získat spontaneitu.

Univerzální aspekty duše se dají popsat jako polarity. Např. lidé mají zranitelnou, otevřenou, receptivní stranu. Fyzicky je tento pól představován senzorickou částí nervového systému, která přijímá vnější informace prostřednictvím smyslů. Opačným pólem je silná strana, která se prosazuje, dává informace, je energická a tvořivá. Fyzicky tuto stranu představuje motorická část nervového systému.

Ego je popisováno jako styčná plocha, která se vyvíjí mezi vnitřním a vnějším světem. Poznává pravé já, řídí a reguluje jeho vyjádření a realizaci. Jeho úlohou je regulovat a integrovat polarity jedince, jako je zranitelnost a síla. Ego zahrnuje logické myšlení, používání jazyka a symbolů, schopnost modulovat psychomotorické funkce. Umožňuje nám vědomě prožívat čas a prostor, kontroluje naši představu o nás samých, rozeznává skutečnost od fantazie a rozlišuje mezi "já" a ostatním. Obrazně řečeno, zdravé ego je jako "psychologická kůže kolem duše". Jako šat, který padne tělu pod sebou, nabízí ochranu a umožňuje volně dýchat a pohybovat se. Ale také může být jako příliš těsný oblek, je-li jím duše tísněna, trápena, opotřebována a deformována.

PBSP přijímá klasickou psychoanalytickou představu, že se ego vyvíjí ve formativních letech, raném dětství, prostřednictvím interakcí s rodiči či pečovateli a prostřednictvím zkušeností s vnějším světem. Postupně získává tvar systému tvořeného koncepty, postoji, očekáváními a podmíněným chováním. V egu jsou vztahy s původními pečovateli internalizovány. Ego, které neodpovídá jedincovu pravému já, má původ v rodičích a sociálních vztazích, kdy dítě nebylo respektováno, bylo vysmíváno, bylo nuceno prožívat pocity viny a nebyly mu poskytnuty bezpečné hranice. Dospělé ego má sklon vztahovat se k pravému já způsobem, jakým se rodiče vztahovali k dítěti, a má sklon vykládat vnější svět, jako kdyby to byl ten původní svět, se kterým udělalo zkušenost v dětství.

Self je to, čím se každý z nás stal, naše identita, jak ji prezentujeme v denním životě podle specifických vzorců chování. Self je to, co bylo z duše uskutečněno pod vlivem vývoje ega. Čím více bylo egu umožněno rozvinout potenciál duše, tím více bude "self" v souhlasu s duší. Stupeň, do jakého jednotlivec může mít důvěru sám v sebe a svou duši, záleží na tom, které chování v jeho vývoji bylo potvrzováno či ignorováno a do jaké míry byly uspokojeny jeho potřeby v dětství. Jakmile jsou základní potřeby místa, výživy, podpory, ochrany a hranic uspokojeny při rozpoznání projevů a vlastností dítěte vnějším světem, duše je asimilována a integrována egem tak, že vytváří část self jako aktuální identitu jedince.

Následující příklad tento proces ilustruje. Okolí někdy reaguje na autentický, prvotní hněv malého dítěte trestem či odmítnutím. Odmítnutí je pak internalizováno jako zákaz. Závěr bude: "Agresivní impulsy jsou nebezpečné a nemají právo na existenci". Dítě proto nezíská zkušenost omezující, regulující interakce; tak si nedostatečně procvičí bezpečné a sociálně přijatelné způsoby vyjádření agrese. Ego začíná fungovat jako svěrací kazajka, která neponechává dostatek místa pro rozvoj zdravé "duševní agrese". Hněv je tak přetvářen do obskurní, cizí síly, která ze strachu z exploze a destrukce zůstává pod prahem vědomí. Velké množství psychických problémů, jako jsou fobické stesky, depresivní příznaky, depersonalizace a sebepoškozování, souvisí s touto neschopností jedince regulovat agresi. Ve struktuře má klient příležitost přijít do kontaktu s prastarým hněvem a jeho vyjádřením prostřednictvím fyzické síly, tedy s tím, co až dosud považoval za neomezené, nebezpečně výbušné a proto děsivé. Protože je nyní klientovi dáno svolení a poskytnuta podpora k vyjádření těchto sil v omezujícím symbolickém fyzickém kontaktu, může - často vůbec poprvé - prožít, že ona zdánlivě neomezená agrese může skutečně najít hranice. V tomto kontextu postavy v rolích řeknou: "Můžeš vyjádřit svůj hněv, my se postaráme, abys neublížil ani sobě ani nikomu jinému." Fyzické a slovní omezení agresivních impulsů neutralizuje strach, pocity viny a k tomu se vztahující představy omnipotence. Když si takto klient dovolí být držen "bezpečně omezujícími rodiči", může zakusit, že fyzické vyjádření emocí nevede nezbytně k nehodám.

 

Metoda

Pohled Pessa na duši, ego a self byl uveden do praxe v terapeutické metodologii a přístupu PBSP. Terapie nabízí klientovi příležitost znovuobjevit sílu a spolehlivost duše tím, jak se učí více důvěřovat tělesným informacím, které poskytují obraz vnitřního duševního schématu a dosud neuskutečněných možností. Ego je utvářeno předchozími interakcemi s druhými lidmi. V terapii získává druhou šanci vyvíjet se prostřednictvím experimentování s novými symbolickými interakcemi. Tímto způsobem se ego může stát pružnjěším, může dopřát duši více prostoru a, když je to třeba, poskytnout hranice pravému já. Klienti zažívají více svobody pro asimilaci svých možností jako části své vlastní identity, aby jim mohly být k dispozici v každodenním životě.

 

Cvičení

V úvodní fázi léčby se klienti připravují k účasti v psychoterapeutickém procesu za pomoci cvičení:

Těmito cvičeními se zvyšuje klientova citlivost k přítomnosti, podstatě a významu tělových signálů a motorických projevů. Např. zkušenost s rozdíly mezi reflexním, vědomým a emočním pohybem za pomoci experimentu s těmito odlišnými formami napomáhá klientovi věnovat větší pozornost dynamice jeho vlastních pohybových vzorců. Takto se v pozdějších stádiích terapie usnadní přesné rozlišování významu tělesných vjemů. Tělesné obtíže a příznaky se pro klienta promění z cizorodých prvků jeho self ve zdroj hodnotných informací, které mohou podněcovat náležitou akci a interakci.

Cvičení také podporují skupinovou kohezi, neboť členové skupiny si na sebe zvykají vytvářením dojmů o vlastnostech a citlivosti druhých. Pozorností k individuálním odlišnostem i univerzalitě potřeb roste vzájemná důvěra a respekt. Členové skupiny jsou pomocí cvičení krok za krokem seznamováni s "akomodací". Děje se to způsobem hraní rolí, charakteristickým pro Pesso Boyden psychoterapii. Jasná struktura cvičení podporuje v klientovi důvěru, že mu bude k dispozici bezpečné terapeutické prostředí.

 

Akomodace

Hraním rolí členové skupiny představují důležité aspekty osob z klientovy minulosti a současného života. Postavy hrající role neimprovizují, jako v psychodramatu podle Morena, ale akomodují ve směrech klientova vyjádření energie modifikací způsobů, jak sedí, dívají se, poskytují a udržují fyzický kontakt během interakcí s klientem. Se dvěma členy skupiny vybranými do archetypálních rolí ideálních rodičů může klient experimentovat s tělesnou blízkostí, podporou a fyzickým ohraničením a s potřebami z dětství, které mohou být na této symbolické úrovni ještě naplněny. Tato symbolicko-fyzická reprezentace vnitřních objektních vztahů z  dětství je pro Pesso Boyden psychoterapii charakteristická.

Protože členové skupiny s klientem fyzicky interagují, může zažívat plné smyslové vnímání. Klient mající obavy z pádu do bezuzdného vzteku může zažít fyzicky odpovídající protisílu, která je ohraničující a bezpečná. Klient, který se obává, že jeho tělo neunese bolest smutku, může požádat o paži kolem svých ramen a o ruku na svůj žaludek. Schopnost symbolizovat umožňuje klientovi dát historický význam interakcím s vybranými postavami v rolích. Formalizované a ritualizované vstupování do rolí a vystupování z nich naznačuje, že jde o zkušenost se symbolickým významem: " Nadále již nehraji roli omezující matky, jsem Anna".

 

Struktura

"Struktura" je stylizované sezení individuální terapie v prostředí skupiny. Ve struktuře je architektura nevědomí externalizována členy skupiny. Jeden klient se stává ústřední postavou, zatímco ostatní členové skupiny jsou tu k dispozici jako představitelé rolí. Proces struktury se odvíjí ve čtyřech krocích:

Tady a teď ("pravdivá scéna")

Terapeut nabízí bezpečné, vnímavé terapeutické prostředí, založené na jistotě a důvěře v klientovu schopnost přijít na to, co potřebuje. V této atmosféře klient zažívá povolení zkoumat "tady a teď" své vnitřní zkušenosti a možnosti (sféra možností). Klient je zván, aby odhalil, co je v popředí jeho myšlenek, těla a emocí v tomto okamžiku (centrum pravdy). Terapeut pomáhá klientovi v procesu hledání tím, že pozoruje a podává svědectví o modulaci hlasu, výrazu tváře, postoji a pohybu. Dělá to tak, aby klientovi umožnil dostat se do kontaktu s informací, která je v tom všem obsažena. Nakonec může člen skupiny vstoupit do role akceptující postavy (postava svědka), která představuje schopnost terapeuta přesně, empaticky pozorovat a přijímat emoce. Podle instrukcí terapeuta a klienta tato postava v roli svědeka přesně verbalizuje klientův afektivní stav. Pomáhá tím klientovi více si tento stav uvědomovat. Např. postava svědka by mohla říci, "Vidím, jak jsi rozhořčená, když si uvědomuješ způsob, jakým tě tvůj kluk odvrhnul". Klient a terapeut navíc sledují, zda se nevynoří nějaká internalizovaná zakazující, přikazující nebo kritizující poselství. Ta jsou odrazem vědomých i nevědomých závěrů, které klient vytáhl ze své životní historie. Tyto internalizované hlasy jsou představovány členy skupiny, jako kdyby to byly "pravdy". Klient může např. požádat člena skupiny, aby hrál roli obviňujícího hlasu: "Samozřejmě že tě tvůj chlapec nechal, nemáš mu co nabídnout." Tímto způsobem je pravdivě představován vnitřní scénář (pravdivá scéna). Klient může sledovat tuto externalizovanou reprezentaci vnitřního konfliktu mezi afektem (rozhořčení) viděným postavou svědka a obranou (sebeobvinění), představovanou členem skupiny, který hraje roli "obviňujícího hlasu". Pro klienta je to podobná zkušenost, jako kdyby sledoval dva "monitory" své vlastní vnitřní scény, která byla nyní externalizována v terapeutické místnosti. Přirozeně ho to vede k tomu, aby asocioval afekty, posleství a vzpomínky se situacemi a příhodami z minulosti (historická scéna).

Minulost ("historická scéna")

Hráči rolí jsou vybráni jako symboličtí představitelé scén z minulosti. Představují lidi, kteří během klientova dětství přispěli k vytvoření vnitřního zmatku a konfliktu, externalizovaném hráči rolí představujícími hlasy pravdivé scény. Historické postavy jsou částečně zodpovědné za klientovy závěry o sobě a o světě (vnitřní staré mapy). Klient je zván, aby uvedl do akce tělesné vjemy a emoce v kontextu "zinscenované" historické minulosti. Těmito činnostmi klient v zakódované formě odhaluje vnitřní já. Terapeut a klient pak "dekódují" děje, aby nalezli význam a odpovídající způsob pro vyjádření nevyjádřených emocí. Příležitost vyjádřit emoce a pohyby, které nebyly nikdy předtím vyjádřeny, aktivuje paměť a přináší do vědomí traumatické zážitky a nenaplněné potřeby z minulosti.

Pokud je klientův vztah k osobě z minulosti ambivalentní, může být ujasněn využitím několika herců, kteří reprezentují odlišné aspekty této osoby. Např. otec z klientova dětství může být představován dvěma různými hráči rolí, jedním za kladný a milovaný aspekt otce a druhým za zápornou, nenáviděnou část skutečného otce. Klient může vyjádřit potlačované agresivní pocity a impulsy vůči negativnímu aspektu otce, aniž by se musel obávat, že je neloajální či že "ztratí" otcův pozitivní aspekt. Když klientka máchne vzduchem svou zaťatou pěstí, člen skupiny v roli negativní části otce akomoduje - v bezpečné vzdálenosti - fyzickou reakcí, jako kdyby byl její pěstí skutečně zasažen. Zaúpí, chytí se za žaludek s bolestivým výrazem ve tváři a padne na podlahu. Klientka si to symbolicky vyřizuje s negativní částí otce, a to jí usnadní navázání kontaktu a přiklonění se k pozitivní části tak, aby vyjádřila své pocity lásky a integrovala jejich hodnotu a smysl.

Korektivní emoční zkušenost ("Antidotum")

Verbálně i neverbálně je vytvářen scénář, nabízející korektivní emoční zkušenost zážitkům z minulosti, které působí klientovi problémy. Když klient zažívá bolest a frustraci z historických událostí, je vyzván, aby věnoval pozornost tělovým vjemům, pocitům a potřebám a uvedl je do fyzické akce. Přirozeně následuje patřičná vyvažující interakce. Jako kdyby tělo v akci vědělo, jaký způsob interakce by dítě tenkrát potřebovalo. Vytoužená interakce je nabídnuta "ideálními rodiči", symbolickými postavami archetypálních rodičovských funkcí, hranými členy skupiny. Klienti nyní mohou fyzicky zažívat symbolickou interakci s ideálně vychovávajícími rodiči, kteří se budou cítit patřičně v jejich dětském vědomí. Ideální rodiče jsou symbolickým naplněním příslibu nabízeného sférou možností PBSP. Dávkou fyzického kontaktu a verbální interakce odpovídají ideální rodiče adekvátně neuspokojeným dětským potřebám ochrany, podpory a hranic, jak na konkrétní, tak i na symbolické úrovni. Tato interakce nabízí antidotum uzpůsobené výhradně na jed z minulosti konkrétního klienta. Postavy v ideálních rolích nemají sloužit jako dokonalé postavy, které nyní naplní, co naplněno nebylo. Nenabízejí náhradní uspokojení, ale probouzejí v klientovi poznání, jak by to bylo bývalo mohlo být v "lepší minulosti". To podporuje víru a důvěru v možnost principu ideálních rodičů. Tento lidský princip péče je velmi skutečný a je směrován k dětské části klienta, která žije v těle a mysli dospělého. Zatímco je ve svém aktivním dospělém vědomí, sedí jako dítě ve fyzickém kontaktu se symboly dostupných úctyhodných ideálních rodičů. Může si potom troufnout prožít neuspokojené potřeby minulosti a integrovat tyto alternativní syntetické události do svého systému jako možné alternativy k minulosti. Ve zkratce, konkrétní a přesto symbolická zkušenost vytouženého fyzického kontaktu je asimilována do jejich stávajícího tělového vědomí, takže může vytvářet protiváhu negativním tělovým paměťovým stopám vytvořeným v minulosti.

Nová percepce a integrace ("nová mapa")

Jakmile klient prožije léčivou podstatu antidota, je zde šance pro další růst. Klient zažívá posturální, kinestetické, zrakové a sluchové potěšení a uspokojení z toho, že je mu dovoleno zaměstnávat se emočním hnutím, které nikdy předtím nevyjádřil. Toto hnutí vychází z účasti při tělesné interakci s ideálními rodiči. Ideální rodiče vítají a oceňují dříve potlačované a odmítané aspekty duše. Tyto nové zkušenosti, jak tomu mohlo ideálně být, se stávají částí klientova současného sebeobrazu, očekávání a pocitů, které ze sebe má. Zážitek antidota svými hlubokými tělovými vjemy a uspokojením nevymazává starou mapu, ale funguje jako nová syntetická paměť, poskytující alternativu ke klientovu předchozímu způsobu vnímání a jednání, která je protiváhou (nová mapa) starému negativnímu podmiňování (stará mapa). Získáním tohoto alternativního podnětu verbální i neverbální cestou se u klienta vyvíjí realističtější vnímání sebe sama i druhých, které vede k optimističtější rekonstrukci osobního nahlížení skutečnosti.

Symbolický fyzický kontakt s postavami v rolích uvolňuje ego z jeho ztuhlosti. Později, po sezení, když se klienti nacházejí v reálném světě, budou zažívat nové události, které částečně vzbudí staré negativní reakce a zkušenosti. Pokud má klient sklon chovat se podle těchto podmíněných nepružných vzorců chování, rychleji pozná, když budou fyzické pocity vybuzení spojené se "starou mapou". Protože nyní klient vlastní alternativní model, může vědoměji modifikovat své vlastní chování tak, aby bylo v souladu s preferovanými vztahy s ostatními a světem a přinášelo více potěšení, uspokojení, smyslu a sounáležitosti.

 

Terapeut

Terapeut nabízí bezpečné terapeutické prostředí, ve kterém se klienti cítí respektováni a je jim dovoleno experimentovat a objevovat vlastní skryté stránky. Terapeut pomáhá klientovi porozumět, že jeho vlastní tělesné vjemy a impulsy představují důležité informace. Vyzývá ho, aby nechal vyjít najevo tísnivé, zraňující a tajné aspekty duše. Kromě verbálního obsahu klientova příběhu je terapeut navíc pozorný k tomu, co klient sděluje modulací hlasu, výrazem tváře, držením těla a pohybem. Tyto informace jsou klientovi předkládány jako přídavek k jeho vlastnímu sebepozorování. Terapeut může zmínit rozdíl mezi verbálním a neverbálním jazykem a pomoci klientovi být si ho vědom.

V průběhu terapeutického sezení (struktury) bude terapeut navrhovat, že by si klient mohl vybrat postavy do rolí. Terapeutovým cílem je pomoci aktivovat pozorující, integrující a vykonávající část klientova vlastního ega (ego pilot). Podstatou je udržování ega v aktivitě a ve stavu, kdy je naprosto k dispozici pro monitorování vědomé integrace terapeutických prožitků, které se odehrávají. Aby byl aktivován ego pilot, dostává klient zodpovědnost za situaci tím, že vybírá postavy do rolí a ukazuje, jak mají akomodovat. Terapeut není tvůrce terapeutického procesu, ale vede ho jako porodní bába či průvodce.

Terapeutova vlastní tělová zkušenost je také důležitým zdrojem informací: zkracující se dech, pocit tíhy v nohou, pocítění impulsu sáhnout na klienta. Cvičený terapeut může pozorovat emoce ve svém vlastním těle, které ukazují protipřenos. Terapeut sám na sebe nebere žádné role, ale zkoumá pocitové reakce, které vyvstanou ve vztahu klient - terapeut. Ty pak přenáší na postavy v rolích. Přenos směrem k terapeutovi je takto zředěn přesunem na postavy v rolích. To pomáhá udržet problematiku přenosu ve zvládnutelných mezích. Místo toho, aby klienti byli uvedeni do závislosti na vševidoucím terapeutovi, dostávají se k prožitku síly být zodpovědný sám za sebe. Terapeut povzbuzuje klienta, aby testoval, používal a ovládnul nově získané zkušenosti a vhledy. O dopadu tohoto do každodenního života se diskutuje první půlhodinu terapeutické skupiny, která se koná jednou týdně.

 

Členové skupiny

Účastníci se na terapeutickou práci připravují účastí na cvičeních. Cvičení také pomáhají členům skupiny stát se citlivými k jejich vlastním tělovým prožitkům. Maximální stupeň bezpečí ve skupině je zajištěn tím, že se kontrakty uzavírají předem. Klienti po řadě získávají stanovený pracovní čas ve skupině. Členové skupiny si budou střídavě navzájem k dispozici jako postavy v rolích, budou se řídit pokyny kteréhokoli klienta, který bude v individuálním sezení hlavní postavou. Poté mají členové skupiny možnost odít slovy to, co zažívali a poznali.

Ačkoli se Pesso Boyden psychoterapie obvykle děje ve skupině, je to primárně způsob individuální terapie ve prostředí skupiny. Skupinový proces a přímá interakce mezi členy skupiny nejsou v centru pozornosti. Jestliže případy přenosu mezi členy skupiny nebo ve vztahu k terapeutovi brání možnostem spolupráce při hraní rolí, diskusi na toto téma je aktuálně dána přednost během doby věnované skupinovému procesu.

Praxe prokázala, že účastníci, kteří nejsou během struktury centrální postavou, i tak zažívají významný terapeutický přínos, protože jsou konfrontováni s novým chováním, zatímco hrají role, dostávají se k prožitku empatie a setkávají se s některými vlastními tématy při sledování příběhů druhých klientů.

 

 

Kdo může profitovat z Pesso Boyden psychoterapie

 

 

Poděkování

Díky Luuku Muggenovi a Davidu Cooperovi za jejich pomoc s anglickým překladem.

Poděkování překladatele Petru Moosovi za cenné připomínky k překladu do češtiny.