Jan Siřínek, Mgr.

26. psychoterapeutická konference, Luhačovice 2007, přednáška

Dámy a pánové,

když Sigmund Freud poprvé přikázal pacientovi ulehnout na kanape své pracovny a sám usedl za jeho hlavu, vyloučil ve snaze o čistotu metody na celé dlouhé století - a prozatím definitivně - z psychoanalýzy tělo. Své pionýrské objevy v oblasti vývojové psychopatologie tím na mnoho let odkázal do hermeticky uzavřeného, abstraktního prostoru složitých, verbálních konstrukcí. Základní, původně Freudem inspirované vývojové dogma zní: jací jsme nyní, jak prožíváme a jak se světu přizpůsobujeme dnes, je zásadně a bezprostředně ovlivněno tím, jaký svět nás obklopoval původně a jak jsme byli nuceni přizpůsobit se mu tehdy, kdysi, velmi dávno.

Desítky let pozorování dětí v raných stadiích vývoje, společně s moderními neurovědami, posunuly psychoanalytické dogma, odpůrci často zesměšňované, do roviny faktů – zde pozor - faktů neurologických, nikoliv “pouze” psychologických. Vzpomeňme zde také, že Freud vždy snil o psychoanalýze v lůně medicíny.

Prozkoumejme nyní základní neurologický fakt, klíčový pro vývojovou psychologii, jednoduchým pokusem: nechť si kdokoli z přítomných řekne pro sebe jakékoliv slovo (např člověk nebo pes). Při pozorné introspekci zjistí, že vyřčením slova evokuje na jakési vnitřní obrazovce či před tzv. “mind´s eye” obraz. Obraz není relevantní aktuální situaci , ale jde po obsahové stránce o paměťový kompilát obrazů historických, dříve viděných. Když tedy vyřkneme slovo, “náš mozek” se k němu vztahuje historicky. Při ještě pozornější introspekci evidujeme, že zároveň s obrazem dojde k sotva postřehnutelné tělové reakci, tedy k pohybu či hnutí, které je s historickým obrazem propojeno. Naše nervové struktury tedy reagují automaticky na kognitivně-emocionální význam podnětu. Reagují motoricky, a to ve směru co nejúčelnější adaptace. Významná je v tomto ohledu zejména propojenost obrazů a pohybů s limbickým systémem, tedy s oblastmi mozku spojovanými s dlouhodobou emocionální pamětí. Naše bezprostřední reakce na aktuální vnější podnět je tedy podstatnou měrou zabarvena relevantními zkušenostmi získanými dávno v minulosti, často v preverbálních vývojových obdobích.

Lapidárně řečeno, téměř veškerá naše přítomnost je aktem paměti, čili neustále zpřítomňovanou historií. Kdo nevěří, nechť laskavě vezme v potaz, že i jeho aktuální schopnost nesouhlasu je podmíněna znalostí významů slov, která používám – což je znovu - aktem paměti.

Další vývojový princip vyplývá z faktu, že nikdo nemusí novorozence učit rozpoznat, že mu je nutno věnovat pozornost, že má dostat smyslové podněty, tělesný kontakt – má apriori připravené anticipace toho, co má přijít od okolí , “očekává to” a aktivitou to vyprovokovává. Expresívními projevy nelibosti jako by chtěl vyjádřit: “tam mi říkali (tam – rozuměj -v pomyslném životě před životem), že tady má být to, to, to a to, tak kde to je?” Dá se takto říci, že má, pravděpodobně, geneticky daný předobraz optimální interaktivity . Na okolí pak spočívá nelehký úkol uvést tyto předobrazy v živoucí, smyslovou skutečnost.

Nepřichází-li to, co je implicitně očekáváno vůbec či v nepřiměřené míře, reaguje dítě nelibostí, vztekem, později rezignací, posléze pak omezením aktivity či její deformací ve smyslu uspokojení se tak, jak je takříkajíc “po ruce”, tj. náhražkově, fantazijně, což má později za následek distorze ve vztahu k objektu - tedy k sobě, k druhým, ke světu. Tyto a priori anticipace ovšem během života nevyhasínají, naopak, neustále se zpřítomňují v aktivitě, očekáváních od okolí, od života, od sebe – kdo zažil svět zdeformovaný ve smyslu svých vývojových potřeb, dožaduje se v dospělosti zážitků radosti, smysluponosti, sounáležitosti atd. neadekvátními způsoby, které částečně popisují učebnice psychopatologie

Před každou psychoterapií stavějící na zhruba popsaném, vývojovém principu, stojí pak dvě kardinální otázky:

1. Lze kontaktovat zkušenostní pozadí našich dnešních vztahů ke světu?
2. V případě že ano, jak je třeba si počínat, aby to bylo ku prospěchu dnešního života?

Někdejší americký výrazový tanečník a choreograf , dnes známý tvůrce psychomotoriké terapie Albert Pesso, odpovídá v podstatě takto: zkušenostní pozadí našich současných či momentálních prožitků je z neurologické podstaty vždy kontaktováno – člověk se prostě nemůže nechovat historicky, je jen třeba toho využít a přizpůsobit tomu postup.

V odpovědi na druhou kardinální otázku nenabízí jako léčivý faktor odžití, abreakci, katarzi, uzavření tvaru, smíření či porozumění. Nabízí emocionální učení, přesněji řečeno, doučení toho, pro co nebyly vhodné historické podmínky. Činí tak prostřednictvím postupů, které vyvíjí v posledních padesáti letech.

Pesso neměl původně psychoterapeutické ambice – při výuce pohybově dramatických dovedností se svými žáky však rozpoznal, že na gesta, fyzické přibližování, dotek, reaguje člověk hluboce historicky ve smyslu internalizovaných významových polí. Jeho přínos psychoterapii spočívá pravděpodobně v rozpracování postupů, jak na bázi elementární pocitové reaktivity klienta a hluboké znalosti vývojových principů terapeuta modelovat terapeutickou scénu tvořenou zástupnými objekty (lidmi, či věcmi) tak, aby mohla zprostředkovat zážitek principielně optimální vztahové konstelace.

Propracovaná forma bodyworku a principy vývojové psychologie se zde harmonicky setkávají. Vývojové teorie zde nekončí interpretací, tedy konstatováním typu “není divu, že dnes zažíváte to, když jste tehdy zažil to” na druhé straně bodywork v této podobě není živelně expresívní a neřízený, což často vede k pouhému vyčerpávajícímu opakování zažitých maladaptivních vzorců, v leckdy křečovité snaze o spontánnost či tvořivost.

Procedura psychomotorické terapie – tzv. struktura - se dá přirovnat k laparoskopii v rovině intrapsychických významů: klient produkuje proud obrazů běžného vědomí. Terapeut monitoruje jejich emoční doprovod a pomáhá jej kl. zvědomovat. Kde je emoční reakce na obraz, tam je historicky živý příběh. Vyjednávají spolu o vnějších symbolizacích obrazů – vzniká tak jakási scénografie vnitřní mapy – důležitých postav života, jejich postojů, častých zdrojů následných introjektů atd. Kl. tak získává průhled do významového pozadí aktuálních prožitků, jak ho má v paměti. Zde ovšem terapie nekončí, ale začíná – buduje se totiž tzv. ideální scéna zpodobňující principy neprožitého, hypotetického, interakčně vztahového optima.

Jde o toto: v reálném, aktuálním čase oslovit historickou zážitkovou úroveň na elementární pocitové rovině a nabídnout paměti plastický, alternativní příběh, který na motivy jedinečných zážitků klienta zpodobňuje to, co měl člověk v  té které době dostat, co “ tehdy dávno očekával”, aby si mohl přirozeně aktivovat adekvátní egofunkce - tedy vztah k sobě, k okolí, ke světu. Ještě jinými slovními obraty řečeno, jde o to, vytvořit novou, “syntetickou paměť ” “umělou vzpomínku” či zážitek “hypotetické minulosti”, kterou lze postupně zážitkově prozkoumávat a objevovat v ní pro život přirozené, pravděpodobně geneticky předpřipravené, ale dosud neaktivované vzorce. Neurologické výzkumy se dnes pokoušejí ověřit, do jaké míry jsou nervové struktury schopné doopravdy dodatečně, vývojově reagovat.

Když si “tělo vzpomene, co to tehdy chtělo, vědomí pochopí a společně pak mohou pojmout do sféry možností novou perspektivu - asi takto: “aha, za těchto podmínek (když si takříkajíc smyslově sahám na to jaké to je mít např. rodiče, kteří si nejsou duševně vzdáleni jako ti moji reální, ale naopak mají schopnost spolu hluboce sdílet, za těchto podmínek se mi jeví jako dosti přirozené cítit se tak a tak, když se dnes setkávám s tím a tím…”,)

Vážení přítomní, zakončím stylovou otázkou: Jaká by asi byla hypotetická minulost psychoanalýzy a jaká její dnešní perspektiva, kdyby její reálný otec, Sigmund Freud, nebyl býval uložil prvního pacienta na kanape, neusedl za jeho hlavu, ale tváří v tvář by věnoval pozornost tělovému výrazu jeho emocí?

Děkuji za pozornost