V PBSP se pracuje formou tzv. struktury. Jde o proceduru trvající jednu psychoterapeutickou hodinu. Je věnována pouze jednomu klientovi, je praktikovatelná jak v rámci individuálního sezení, tak na pozadí skupiny. Rozdíl mezi oběma formami spočívá především v podobě externalizací: v případě individuální formy jsou využívány věci, skupinová forma je bohatší o možnost ztvárňování obsahů lidmi.

Následuje průvodce jednoduchou strukturou s fiktivní klientkou, pro ilustraci postupu a vysvětlení některých základních pojmů.

Klient si může připravit téma, podávat zprávu o aktuální introspekci či volně asociovat.

Př: strukturu má vysokoškolská studentka a říká “ .. byla jsem na zkoušce, bylo to příšerný, jakej sem měla strach… “

Terapeut provádí tzv: microtracking – pomáhá klientovi zvědomovat emoční doprovod toho, co říká a uvádět to do kontextu:

Terapeut: “Svědek by řekl: vidím, jak jsi zděšená, zdrcená , vyčerpaná, když vzpomínáš, jak jsi byla na zkoušce.”

Komentář I: zděšení a vyčerpání musí být viditelné nonverbálně, na mimice, postuře, barvě hlasu – nejde tedy o pouhou reflexi řečeného ale o zvědomění tělové reakce na paměťový obraz (Když mluví o zkoušce, vidí ji před sebou a tělo reaguje na historický obraz.

Komentář II. Fiktivní postava empatického “svědka” byla zavedena k oslabení přenosu, který se zesiluje automaticky při terapeutově osobní empatii( “Vidím, jak jste … když…”). Zároveň připravuje klienta k přijetí účinných zážitků mimo přenos na terapeuta, viz dále.

Klintka:” to je tak vždycky, když jdu na zkoušku, říkám si, že se nesmí stát, abych neuspěla”.

T: “možná je zde “hlas” který říká “musíš uspět za každou cenu!”

Komentář: dalším nástrojem je zvědomování postojů bezprostředně skrytých za aktuálním prožitkem , v PBSP se tomu říká “hlasy”. Jde o zvnitřnělá přesvědčení, zpravidla snadno verbalizovatelné relikty zkušeností se světem, které tvoří dobře dostupnou vrstvu motivační struktury.

Takto zachycený “hlas” lze externalizovat: klientka může vzít předmět a umístit jej do místnosti a přiřknout mu pro tu chvíli symbolický význam odpovídající danému výroku např: “naléhající hlas”. Může si pak ústy terapeuta či člena skupiny poslechnout tento hlas či “message”: “musíš uspět za každou cenu”. Cílem externalizace je dostat do původní interaktivní podoby to, co je dnes internalizováno. Zobrazuje se tak vnitřní “mapa” významů a lze se tak zabývat dalšími emočními reakcemi a obrazy, které se objeví.

Kl: Otec vždycky říkal “ uč se nebo nebudeš k ničemu, budeš prodávat cibuli… “

Komentář1: jsme dále v předivu internalizovaných obrazů a významů - v PBSP se tomu říká “historická scéna”, tedy obrazy s emocionálním nábojem, které se objevují v pozadí aktuálně prožívaných emocí.

Znovu lze externalizovat: některý z členů skupiny dle výběru klientky může říci: vstupuji do role “ kritického aspektu reálného otce” a postavit se dle kl. instruktáže tak, aby to odpovídalo její prožitkové mapě.

Komentář 2: hraní rolí je v PBSP velmi specifické: zásadně se v nich neimprovizuje, nýbrž co nejvěrohodněji plní instrukce vzešlé z dohody klient – terapeut.

Při externalizaci se obvykle obrazy dále prokreslují …

Kl: no, on vždycky chtěl, abych s ním hrála šachy, rozčiloval se a nadával, že mi to nemyslí. Mě to vůbec nebavilo. Víte, on vlastně chtěl celý život syna a byl zklamaný, když jsem se narodila já …

Komentář : objevuje se další úroveň historické zkušenosti. V PBSP se tomu říká “centrum pravdy” . jsou tím míněny hypotetické, významové zdroje stojící v pozadí našich zkušeností se světem, z nichž výrůstají trsy postojů a strategií, které posléze tvarují současný prožitek i s jeho atmosférou - zde by takové centrum pravdy mohlo být spojeno s tou stránkou reálného otce, která byla zklamána narozením dcery, měla jiný sen o dítěti a zažila frustraci tím, že přišla dcera a ne syn. Otec se pak mohl chovat v jistém ohledu principielně odmítavě, dávat to v tisícerých náznacích mimovolně najevo. To, s čím se pak dívka dispozičně vyrovnává a na co “to v ní historicky reaguje” lze verbalizovat např “jako holka nemáš moc cenu, tak se aspoň uč…”

Scéna externalizovaná ve struktuře není považována za “prvotní příčinu” nýbrž za jedno z možných zpodobnění principu, který prochází její životní zkušeností a právě nyní působí jako hlubší motivační zdroj na neurovegetativní úrovni.

V tomto stadiu máme tedy prostřednictvím externalizací plastický průhled do historicky podmíněných významových polí, která ovlivňují aktuální prožitek. Volbou a rozmisťováním extenalizocí se klient učí své “prožitkové mapy” definovat.

Toto stadium však dosud není terapeutické – je v něm pouze řečeno – takhle to je, aktuální prožitek má toto historicko - významové pozadí. Terapie začíná, až když se na scéně začnou objevovat tzv. ideální figury. Ideální zde znamená, že jde o artificiální konstrukt, který má otevřít nové možnosti.

Terapeut: jaké by bylo, kdybychom vytvořili pro tvého otce ideálního syna, který by s ním hrál šachy?

(klientka vybere buď symbol či člena skupiny – který řekne “vstupuji do role ideálního syna reálného otce” a ona si jej umístí do jeho blízkosti. Jeho role se může verbalizovat: “já hraji s tvým otcem šachy, ty to dělat nemusíš”

Komentář: Jde zde u subtilní práci s vizuální, prostorovou percepcí a s elementární pocitovou reaktivitou . Předpokládáme zde, že klientka je jednak ve spolupracovním kontaktu s terapeutem (vyjednávání o externalizacích jejich rozmisťování, hodnocení efektu), jednak na ranější úrovni vědomí v kontaktu s externalizovanými  historickými obrazy. Tato ranější úroveň si po celý život ponechává svou archaičnost a animálnost – skrze elementární pocity nás přepadá panika nebo třeba hrůza ze selhání u zkoušky. Vnějškově viděno, tato panika je zcela neadekvátní, avšak takto má hluboký smysl, viz výše (otcův postoj k ženskosti – tělo reaguje asi takto: “když neuspěju, přijdu v životě o něco zásadního, o své místo, musím bojovat jako život …”) Tresť celé PBSP tkví v tom, že v kontaktu s touto emočně percepční úrovní se pokoušíme “nabídnout našemu mozku” alternativní významy. Mnohaúrovňovostí připomíná struktura laparoskopii v rovině významů

Kl. “To by bylo fajn, kdybych nemusela…”

Terapeut: “svědek by řekl: vidím, jak se ti ulevilo, když vidíš tu možnost…”

Komentář: mikrotrackingem pomáháme kl. reflektovat neverbální, zvnějšku viditelný efekt na tělo.

Klientka: “to bych mohla konečně dýchat”

Komentář: Zde se otevírá cesta do prostoru vlastních klientčiných potřeb – objevuje se obraz “volnějšího dýchání”, kdyby nemusela…

Terapeut: jaké by bylo mít ideálního otce, s nímž by si mohla volněji dýchat? (člen skupiny dle kl. výběru řekne “vstupuji do role ideálního otce” a staví se dle jejích instrukcí – dle přání může verbálně potvrdit: “se mnou můžeš volněji dýchat” )

Komentář: ideální otec je symbolickou realizací “vývojově optimální možnosti ”v určitém ohledu. To, co nyní kl. zažívá, je její vlastní imaginací potřeby, která z nějakého důvodu nebyla splněna.

Terapeut prostřednictvím mikrotrackingu zvědomuje a reflektuje prožitky (úlevu, dejetí,) které většinou přicházejí v kontaktu s naplněnou potřebou.

Tomuto faktoru struktury se říká “antidotum”, tedy protijed vůči negativní zkušenosti. Antidotum je účinným faktorem Pesso terapie, tedy tím, co může nabídnout “mozku” alternativní orientační významy. Není pouhou verbální informací, ale zážitkem se smyslovými kvalitami (vizuálními, prostorovými, auditivními, případně dotykovými) Na antidotu se ve zbytku struktury dále pracuje:

Ideální otec:” já bych se těšil z toho, že mám dceru, se mnou bys sis mohla užít dívčích zájmů…”atd

Antidotum (volně dýchat, když nemusím hrát šachy ) se zobecňuje směrem k zásadnějším vývojovým významům (zážitek otce, který ji akceptuje jako dívku, který ji jako dívku chce). Antidotum, které je prožíváno emocionálně jako autentická historická možnost generuje nové perspektivy

kl. “To bych mohla být u zkoušky mnohem klidnější …”

Ideální otec potvrzuje: “se mnou v paměti můžeš být mnohem klidnější u zkoušek”

Kruh se uzavírá: od přítomné situační emoce se přes exkurzi do historických významových souvislostí propracováváme přes simulaci výojového optima k novým perspektivám pro současné situace. Jinými slovy: dochází zde k emocionálnímu doučování: vystavením hypotetickým optimálním souvislostem se stávají reálné a uvěřitelné prožitky, které by byly pravděpodobně mnohem samozřejmější, kdyby takové okolnosti nastaly v reálné minulosti (cítit na zkoušce jen přiměřenou trému, nikoliv paralyzující paniku) Novou perspektivu lze považovat za léčebný efekt Pessoterapie. Zkušenosti potvrzují, že vydařené antidotum generuje významy a možnosti i po skončení struktury.

Ukončení struktury:

Provádí se “derolování” tj. terapeut poukazuje na externalizované předměty a odnímá jim symbolický význam, lidé v rolích říkají postupně “vystupuji z role XY a jsem AZ” Procedura má význam pro reflexi a je “hygienická”. Významové obsazení předmětů a lidí nesmí přetrvat do dalšího průběhu.

Po struktuře následuje sharing, jde-li o skupinovou formu.